To opravdu velké je vždy viditelné z dálky. V případě tvůrčího dědictví ruské filozofky a vědkyně Eleny Ivanovny Rerichové (Елена Ивановна Рерих) toto platí přesně. Mnoho z toho, co tato obdivuhodná žena vytvořila v první polovině dvacátého století, vstoupilo do kulturního a duchovního života Ruska a mnoha jiných zemí světa relativně nedávno a vzbudilo hluboký a upřímný zájem mnoha, kteří usilují najít odpověď na znepokojující otázky bytí.
Elena Ivanovna Rerichová se narodila 12. února 1879 v Petrohradě v rodině architekta-akademika Ivana Ivanoviče Šapošnikova a jeho ženy Kateřiny Vasiljevny, rozené Goleničové-Kutuzovové, vnučky neteře velkého polního maršála Kutuzova. V matčině linii byla Elena Ivanovna vzdálenou příbuznou vynikajícího ruského skladatele M.P. Musorgského.
Jako děvče, od malička, projevovala mimořádné schopnosti, v sedmi letech četla a psala ve třech jazycích: v ruském, německém a francouzském. Už v mládí se Elena vážně zajímala o literaturu a filozofii. Po absolvování Mariinského gymnázia a získání hudebního vzdělání ji čekala úspěšná kariéra klavíristky, ale život však rozhodl jinak.
V roce 1899 na majetku její tety, kněžny E.V. Putjatinové, se Elena Ivanovna poprvé setkala s mladým umělcem N.K. Rerichem, který se stal nejen jejím manželem, ale i stejně smýšlejícím člověkem. Společné názory, duchovní blízkost, hluboké vzájemné city způsobily, že jejich svazek byl neobvykle pevným. „Družně jsme procházeli nejrůznější překážky,“ napsal Nikolaj Rerich na sklonku života o svém manželství. „A překážky se měnily v příležitosti. Věnoval jsem své knihy Eleně, mé manželce, přítelkyni, společnici, inspirátorce.“ „Druginya“ – toto staré ruské slovo velmi přesně odpovídalo duchu a charakteru Eleny Ivanovny. Mnoho obrazů od N.K. Rericha je výsledkem jejich společné tvorby, vlastně „spolutvorby“, ve kterém byla Elena Ivanovna inspirujícím počátkem. Jak napsal Nikolaj Konstantinovič: „Pracovali jsme spolu a ne nadarmo se říkalo, že díla by měla nosit dvě jména – jméno ženy a muže.“
Ve slovech „tvořili spolu“ je obsažen obrovský význam. Mnoho umělcových pláten, zobrazujících myšlenky Živé Etiky, bylo vytvořeno podle myšlenek Eleny Ivanovny a na základě jejích vizí.
V srpnu 1902 se jim narodil syn Jurij, v budoucnu světově uznávaný vědec-orientalista a v říjnu 1904 Svjatoslav, budoucí umělec, myslitel a veřejný činitel.
E.I. Rerichová byla srdcem, učitelem a hlavním pilířem rodiny Rerichových. Nikolaj Konstantinovič, Jurij Nikolajevič a Svjatoslav Nikolajevič Rerichovi si mimořádně vysoce cenili roli Eleny Ivanovny jako světlého génia rodiny. Ve svých pamětech S.N. Rerich poznamenal: „Pro nás a pro všechny, kteří se s ní blízko stýkali, byl tento duchovní kontakt jako živé potvrzení nejvyšších skutečností věčné pravdy. Její život hořel jako živá lampa a na svém příkladu potvrdila existenci překrásného světa, jehož uvědomění povede lidstvo k novým úspěchům, k novým odhalením.“
N.K. Rerich ve svých dílech nazval Elenu Ivanovnu: „Ta, co vede“. Zároveň byla ženou obdivuhodně skromnou. Po vstupu do života slavného umělce zůstávala vždy v pozadí. Většina jejích děl byla publikována pod pseudonymy. „… Dovolte mi, abych sestoupila z piedestalu postaveného vaším krásným, milujícím srdcem. <…> Miluji prostotu ve všem a jakékoli vyvyšování a zvelebování jsou mi organicky nesnesitelné. Nerada učím, jen předávám poznání“, píše v jednom ze svých dopisů příteli.
Po pobytu ve skandinávských zemích byli Rerichovi odloučeni od své vlasti revolučními událostmi v roce 1917 a následně odcestovali do Anglie. Tady v Londýně v roce 1920 E.I. Rerichová začala zapisovat první řádky Živé Etiky – nového filozofického systému, který představuje moderní celistvou koncepci reálného Vesmíru. Knihy Živé Etiky vytvořila E.I. Rerichová v úzké spolupráci se skupinou anonymních Filozofů, kteří se v duchovní tradici Indie nazývají Mahátmové, Velké Duše, Riši, Učitelé.
Na podzim 1920 spolu s manželem a dětmi E.I. Rerichová odjela do New Yorku, kde měl Nikolaj Konstantinovič naplánované výstavní turné po městech USA.
V Americe pod vedením N.K. Rericha a za přímé účasti E.I. Rerichové, zahájila malá skupina jejich spolupracovníků širokou kulturní a vzdělávací činnost. Její výsledky byly ohromující: Muzeum Nikolaje Rericha, Institut Spojených Umění, Mezinárodní umělecké centrum „Corona Mundi“. Tyto instituce, organizované N.K. a E.I. Rerichovými, se staly vlivnými kulturními centry, jejichž dopad se rozšířil za hranice země a stal se mezinárodním. Četné společnosti, tvůrčí kluby a vzdělávací instituce, působící po celém světě pod záštitou těchto organizací, se spojily pod všeobecnou kupolí Kultury nejen tvořivých lidí, ale i všech těch, kteří usilovali ztělesňovat humanistické ideály a snahu o zdokonalení života. „Je radost vidět,“ píše Elena Ivanovna, „jak se ve dnech rozkladu setkávají světlé duše ve jménu Kultury, snažíc se udržet oheň a rozdávajíc radost z tvůrčího budování a rozšiřování vědomí pro hledající cestu ven ze vzniklé slepé uličky rozumu i materiální bídy.“
V letech 1924 – 1928 se Elena Ivanovna zúčastnila velké expedice organizované N.K. Rerichem v odlehlých a málo prozkoumaných oblastech střední Asie. Byla jedinou ženou, která přešla celou náročnou cestu. Elena Ivanovna se dělila s ostatními členy výpravy o všechny potíže putování a smrtelná nebezpečí. „Přinášet pomoc, povzbuzovat, rozjasnit, nelitujíc sil – Elena Ivanovna je připravena na cokoliv… Často zbývá jen žasnout, odkud se bere její síla, zejména pokud víme o jejím slabém srdci <…> Na koních s námi Elena Ivanovna prošla celou Asií, mrzla a hladověla v Tibetu, ale vždy šla první příkladem pro celou karavanu. A čím větší bylo nebezpečí, tím veselejší, připravenější a radostnější byla. Sama měla puls 140, ale stále se snažila osobně podílet na uspořádání karavany a na řešení všech cestovatelských záležitostí. Nikdo nikdy u ní neviděl sklíčení ducha nebo zoufalství, ačkoli důvodů různé povahy bylo mnoho“, napsal Nikolaj Konstantinovič.
V roce 1926 byl v Mongolsku (v Ulánbátaru), kde byla v té době expedice, publikován rukopis E.I. Rerichové „Základy buddhismu“. Tato kniha odhaluje základní filosofické myšlenky Buddhova učení a také osvětluje nejhlubší morální základy tohoto velkého učení.
V roce 1927 na stejném místě, v Mongolsku, vyšla jedna z knih Živé Etiky „Občina“.
Po návratu z expedice po Centrální Asii v roce 1928 se Rerichovi usadili ve starobylém malebném údolí Kulu v západních Himalájích. Zde založili Institut pro himálajská studia „Urusvati“ – ze sanskrtu „Ranní hvězda“. Elena Rerichová se stala zakládající prezidentkou této jedinečné vědecké instituce a aktivně se podílela na organizaci její práce. Elena Ivanovna se zde, v Kulu, opět oddala práci na svém hlavním životním díle – knihách Živé Etiky – a pokračuje v této práci až do konce svého života. Živá Etika, která je filozofií kosmické reálnosti, obsahuje jedinečný systém poznání založený na zákonech Kosmu, jehož nedílnou součástí jsou Země a lidstvo. Tento systém poznávání Živé Etiky odpovídá novému evolučnímu cyklu vývoje člověka, kdy je vědecké myšlení nahrazeno kosmickým vnímáním světa. Samotný název filozofie – Živá Etika – spojuje člověka a Kosmos do jednoho zduchovněného systému.
V roce 1929 v Paříži, pod pseudonymem J. Saint-Hilaire, vyšla kniha E.I. Rerichové „Kryptogramy Východu“. Tyto spisy (nebo apokryfy, to znamená texty, které nejsou obsaženy v kanonických písmech) zprostředkovávají legendy a historické události dávných dob a vypovídají o neznámých aspektech života Velkých Učitelů lidstva – Buddhy, Krista, Apollonie Tyanského, Sergije Radonežského. Helena Rerichová věnovala samostatnou pozornost podobě Sergije, Strážce a Ochránce ruské země, ve které spojila vynikající znalost historie a bohosloví s hlubokou a neochvějnou láskou k Učiteli.
Výborná znalost cizích jazyků a hluboké poznání filozofie umožnily E.I. Rerichové přeložit do ruštiny „Tajnou Doktrínu“ – významné dílo zakladatelky Teozofické společnosti Heleny Petrovny Blavatské, jakož i vybrané spisy „Listy Mahátmů“ („Čáše Východu“), které umožnily seznámit rusky mluvícího čtenáře s těmito nejdůležitějšími díly
Zvláštní místo v dědictví Eleny Ivanovny Rerichové zajímají její dopisy. Pokud učení Živé Etiky vytvářela Elena Ivanovna ve spolupráci s Učiteli, „Dopisy“ jsou vynikajícím příkladem její individuální tvorby. S obdivuhodným darem osvícence, svým korespondentům vysvětlovala nejsložitější problémy života jednoduchým a přístupným jazykem. V dopisech E.I. Rerichová nastoluje problémy věnované místu a roli člověka ve vesmíru, zákonitostem vzájemného působení člověka a kosmu, zvláštnostem vztahu mezi duchem a hmotou. Dávala životní a praktické rady. Při čtení těchto dopisů člověka ohromí nejen hluboké znalosti starověkých filozofických učení, děl východních a evropských myslitelů, ale i široké a jasné pochopení základů života. Proto jsou „Dopisy“ E.I. Rerichové nezbytnou a nedílnou součástí samotné Živé Etiky.
Dva díly „Dopisy Eleny Rerichové“ vyšly poprvé v Rize v roce 1940 a od té doby byly vydány ještě několikrát. V současnosti vyšla kompletní sbírka dopisů Eleny Ivanovny Rerichové (svazky I. – IX.) z redakce rukopisů Mezinárodního centra Rerichových. Je v nich publikována část nikdy dříve nevydané korespondence, která umožňuje zcela nově ocenit účast této unikátní ženy v hnutí Vlajka Míru (The Banner of Peace), které je spojeno s Paktem Rericha. Můžeme s naprostou důvěrou říci, že bez Eleny Rerichové by přijetí Paktu nebylo možné. Právě ona během mandžuské expedice N.K. Rericha (1934-1935) vedla veškerou pracovní korespondenci s mezinárodními kulturními a vzdělávacími organizacemi a koordinovala jejich činnost. Výsledkem její obětavé práce bylo podepsání Paktu Rericha 15. dubna 1935 hlavami 21 zemí, včetně USA.
V lednu 1948, krátce po smrti svého manžela, Elena Ivanovna spolu s Jurijem Nikolajevičem Rerichem opustili údolí Kulu a po krátkém pobytu v Dillí a Khandale se usadili v malém letovisku Kalimpong na svazích východních Himálaje.
E.I. Rerichová se vždy snažila vrátit do Ruska. Její žádosti o návrat do vlasti, podané na sovětské velvyslanectví, zůstaly nezodpovězeny. Stejný osud postihl dopisy a prosby adresované vládě. Nepomohla ani Akademie umění. Přes všechna odmítnutí však Elena Ivanovna doufala, že se vrátí, přiveze všechny drahocennosti, které nasbírala a alespoň několik let bude pracovat pro Nejlepší Zemi – tak nazývala Rusko. Naděje, že uvidí Rusko, ji neopustila až do jejích posledních dnů: „Nemůže se stát, že bych nepřišla. Musím přijít!“, opakovala už těsně před svým odchodem. K tomuto návratu však nikdy nedošlo. Vlast odmítla udělit vstup své velké dceři. 5. října 1955 Helena Ivanovna Rerichová zemřela.
Čím více času projde a čím hlouběji pronikneme do duchovního a filozofického dědictví Eleny I. Rerichové, tím zřetelněji a větší se stane to, co udělala pro evoluci planety a lidstva.
Odporúčané články k téme Elena Ivanovna Rerichová:
Nejnovější komentáře