Nikolaj Konstantinovič Rerich (Николай Константинович Рерих, 1874-1947) patří do plejády výjimečných osobností ruské a světové kultury. Malíř, vědec, cestovatel, veřejný činitel, spisovatel, myslitel – jeho všestranný dar lze pravděpodobně porovnat pouze s velikány renesanční epochy. Tvůrčí dědictví Nikolaje K. Rericha je obrovské – více než sedm tisíc obrazů roztroušených po celém světě, nespočet literárních děl – knihy, eseje, články, deníky…
Nikolaj Rerich se narodil v rodině známého notáře Konstantina Fjodoroviče Rericha v Petrohradu, 9. října 1874. Od dětství ho lákala malba, archeologie, historie a především bohaté kulturní dědictví Východu. Toto vše se v něm spojilo do velkolepé a jedinečné tvůrčí práce.
Po ukončení gymnázia Karla Maye v roce 1893 se Nikolaj Rerich současně zapsal na Právnickou fakultu Petrohradské univerzity (absolvoval ji v roce 1898) a na Císařskou Akademii Umění. Od roku 1895 studoval v ateliéru znamenitého umělce Archipa I. Kundži. V té době úzce spolupracoval se známými kulturními osobnostmi té doby – V.V.Stasovem, I.E.Repinem, N.A.Rimským-Korsakovem, D.V.Grigorovičem, S.P.Djagilevem.
V roce 1897 N.K. Rerich vystudoval Petrohradskou akademii umění a jeho závěrečný diplomový obraz „Posel“ získal slavný sběratel ruských uměleckých děl P.M. Tretjakov.
Již ve věku 24 let se Nikolaj Rerich stal asistentem ředitele Císařského Muzea Společnosti na Podporu Umění a současně asistentem redaktora uměleckého časopisu „Мир искусства“ („Svět umění“).
V roce 1899 se setkal s Elenou Ivanovnou Šapošnikovou (Елена Ивановна Шапошникова, 1879-1955), která se stala jeho oddanou společnicí a duchovní sestrou během celého života. Jednota názorů a hluboké vzájemné sympatie velmi rychle přerostly do vzájemných silných a vřelých citů a v říjnu 1901 se mladý pár sezdal. Celý život přecházeli ruku v ruce a tvořivě i duchovně se doplňovaly. Elena Rerichová sdílela veškeré úsilí a iniciativy Nikolaje Rericha. V roce 1902 se jim narodil syn Jurij (Юрий), budoucí vědec-orientalista a v roce 1904 – Svjatoslav (Святослав), který se vybral stejnou cestou jako jeho otec.
Ve svých knihách nazval N.K. Rerich Elenu Rerichovou „inspirátorkou“ a „přítelkyní“. Byla vždy první, které ukazoval každý ze svých nových obrazů a vysoce oceňoval její uměleckou intuici a jemný vkus. Mnoho umělcových pláten bylo vytvořeno na základě Eleniných vizí, myšlenek a tvůrčích postřehů. Ale její myšlenky se neodrážely jen v jeho obrazech – je těžko jmenovat byť jen jednu oblast v činnosti N.K. Rericha, kde by nebyly. Za každým z tvůrčích činů Nikolaje Rericha, za jeho verši a pohádkami, za jeho obrazy a putováními – vždy byla Elena Rerichová. Podle Svjatoslava Rericha:
„Spolupráce Nikolaje a Eleny Rerichové byla nejvzácnější kombinací úplného souladu ve všech rovinách. Doplňovaly se navzájem v nejbohatší harmonii intelektuálního a duchovního projevu“.
V letech 1903 – 1904 uskutečnil N.K. Rerich spolu s manželkou putování po starých ruských městech. Navštívili více než 40 míst známých svými starodávnými památkami. Cílem této „cesty staroruskem“ bylo studium kořenů ruské kultury. Výsledkem cesty byla nejen široká série umělcových obrazů, ale také první články N.K. Rericha. V nich jako jeden z prvních vyzdvihl témata týkající se velké umělecké hodnoty staroruské ikonografie a architektury.
Stejné období se týká i umělcových maleb na téma křesťanství ve formě fresek a mozaikových náčrtů pro ruské chrámy.
Mnohostranný talent Nikolaje Rericha se zřetelně projevil v jeho dílech pro divadelní inscenace. Během slavných „Ruských sezón“ S. Djagileva v divadlech N.K. Rerich navrhl scény „Polovecké tance“ od Borodinova „Prince Igora“; „Pskovianka“ od Rimsko-Korzakovova a baletní představení „Posvátné jaro “ pro Stravinského hudbu.
Svěcení jara 
Polovecký tábor 
Pskov
Díky Eleně Rerichové se Nikolaj Rerich seznámil s pracemi vynikajících indických myslitelů – Ramakrišny a Vivekanandy, s literární tvorbou Rabindranatha Tagora a společně studovaly Upanišády.a Vivekanandy, s literárnou tvorbou Rabindranatha Tagora a spoločne študovali Upanišády.
Seznámení se s orientálním filozofickým myšlením se projevilo v tvůrčí práci N.K. Rericha. Zatímco hlavními tématy umělcových ranních obrazů bylo starodávné pohanské Rusko s barevnými obrazy lidových eposů a původní krásy nedotčených přírodních živlů („Oni budují město – Город строят, 1902“, „Modly – Идолы, 1901“, „Zámořští hosté – Заморские гости , 1901“ atď.) , již od poloviny prvního desetiletí 20. století se na jeho plátnech a v literárních dílech stále častěji objevuje téma Indie a Východu.
V roce 1916 se N.K. Rerich, v souladu s naléhavými radami lékařů z důvodu vážného plicního onemocnění, přestěhoval spolu s rodinou do Finska (Serdobol), na pobřeží Ladožského jezera. Blízkost Petrohradu (Saint Petersburg) mu umožňovala čas od času navštívit město na řece Neva a zabývat se školními záležitostmi Společnosti pro Podporu Umění. Po revolučních událostech v roce 1917 však Finsko uzavřelo hranice s Ruskem a N.K. Rerich se se svou rodinou ocitl odříznutý od své vlasti.
V roce 1919 Nikolaj Rerich po přijetí pozvání ze Švédska cestoval s výstavami po skandinávských zemích a na podzim téhož roku přijal pozvání S. Djagileva pracovat jako dizajnér scén ruských oper na hudbu M.P. Musorgského a A.P. Borodina v Londýně a spolu s rodinou odešli do Anglie.
V roce 1920 N.K. Rerich obdržel nabídku od ředitele Uměleckého institutu v Chicagu uspořádat velké turné výstav ve 30 městech USA. Nikolaj Konstantinovič přijímá toto pozvání a odchází se svou rodinou z Londýna.
N.K. Rerich byl jedním z mála myslitelů 20. století, kteří hluboce pochopili skutečný význam Kultury a její určující roli při rozvoji lidstva. „Kultura spočívá na Kráse a Poznání“, napsal. A opakoval známou Dostojevského větu s mírným pozměněním: „Poznání Krásy zachrání svět“. Tato formulace obsahuje téměř celý význam kosmické evoluce, která přechází od chaosu k pořádku, od jednoduchého ke složitějšímu, od systému ke Kráse. Krásu poznává člověk jen prostřednictvím Kultury, jejíž nedílnou částí je tvořivost. O tomto se mluvilo iv knihách Živé Etiky, na jejichž tvorbě se Rerichovi bezprostředně podíleli. Elena Ivanovna zapisovala a Nikolaj Konstantinovič zvěčňoval kosmické ideje Živé Etiky v nádherných uměleckých obrazech.
Ztělesňujíc tyto myšlenky, N.K. Rerich rozvinul v Americe širokou kulturně-osvětovou činnost. V listopadu 1921 byl v New Yorku otevřen Master Institute of United Arts (Institut Sjednocených Umění), jehož hlavním cílem bylo sblížení národů prostřednictvím kultury a umění. Téměř současně s ním vzniklo v Chicagu sdružení umělců „Cor Ardens“ („Planoucí srdce“) a v roce 1922 bylo založeno Mezinárodní kulturní centrum „Corona Mundi“ („Koruna Světa“). V listopadu 1923 otevřelo své brány newyorské Muzeum Nikolaje Rericha, které obsahovalo nejbohatší sbírku umělcových obrazů. Instituce, založené Nikolajem Rerichem, se staly hlavními kulturními centry v Americe a sdružovaly kolem sebe mnohé významné umělce.
Tehdy, v roce 1923, se splnil mistrův toužebný sen – 2. prosince N.K. Rerich a jeho rodina přicestovali do Indie. Zde začínají přípravy na nejdůležitější cestu v životě velkého umělce – expedici do těžko dostupných oblastí Střední Asie. Tyto oblasti už dávno přitahovaly pozornost Nikolaje Konstantinoviče, nejen jako umělce, ale i jako vědce, kterého zajímalo množství problémů souvisejících se světovými migracemi starých národů a hledáním společného zdroje slovanských a indických kultur. Kromě čistě vědeckých cílů měla expedice i důležitou evoluční roli. Nejtěžší trasa výpravy vedla přes Sikkim, Kašmír, Ladak, Čínu (Sin-ťiang), Rusko (se zastávkou v Moskvě), Sibiř, Altaj, Mongolsko, Tibet, přes neprozkoumané oblasti Trans-Himalájí.
Význam a výsledky této jedinečné expedice zatím moderní geografická věda nedocenila. A mezi tím, vyplníce sen Prževalského a Kozlova, byla expedice Nikolaje Konstantinoviče Rericha triumfem ruských výzkumů v Centrální Asii. Díky jedinečnosti trasy a shromážděným materiálům si expedice může oprávněně připisovat zvláštní místo mezi největšími výpravami 20. století. Cesta trvala od roku 1924 do roku 1928. Poprvé byly na mapách vyznačeny desítky nových horských vrcholů a přechodů, byla objevena archeologická naleziště a nalezeny nejvzácnější rukopisy. Bylo shromážděno obrovské množství vědeckého materiálu, napsané knihy („Srdce Asie – Сердце Азии“, „Altaj – Himaláje – Алтай – Гималаи“), vzniklo asi pět set obrazů, ve kterých umělec zvěčnil osobitý a okouzlující svět, svět vysoké krásy.
Po ukončení výpravy v červenci 1928, N.K. Rerich založil Himálajský Institut vědeckých výzkumů s názvem: „Urusvati“, což v překladu ze sanskrtu znamená „Světlo ranní hvězdy“. Na stejném místě, v údolí Kulu, v západních Himalájích, našel svůj domov Nikolaj Konstantinovič a jeho rodina. Tady v Indii, prošlo poslední období umělcova života.
V letech 1934-1935 vedl Nikolaj Rerich expedici do regionů vnitřního Mongolska, Mandžuska a Číny, kterou organizovalo Ministerstvo zemědělství USA s cílem studovat rostliny odolné vůči suchu. V době, kdy se nacházel na expedici, prezident Muzea Nikolaje Rericha v New Yorku a důvěrná osoba N.K. Rericha, americký podnikatel Louis Horsch, zfalšující dokumenty a křivě obviňující Nikolaje Konstantinoviče, neoprávněně se zmocnil části akcií, které patřily muzeu a prohlásil se za jeho vlastníka. Tajně vyvážel obrazy, z nichž si některé nechával pro sebe. Většina obrazů byla vydražena a stále zdobí soukromé sbírky amerických sběratelů. Po nějaké době, zaměstnanci věrní Rerichovým, získali novou, menší budovu Muzea a odkoupili významnou část obrazů.
N. K. Rerich pokračoval ve své mezinárodní kulturní činnosti. Ve svých filozofických a uměleckých zápiscích vytvořil zcela nový koncept Kultury, založený na myšlenkách Živé Etiky. Kultura, podle N.K. Rericha, je úzce spjata s problémy kosmické evoluce lidstva a je „největším základem“ tohoto procesu.
V širokém konceptu kultury N.K. Rerich zahrnul syntézu nejlepších dosažení lidského ducha v oblasti filozofie, vědy, umění a vzdělávání. Byl to Nikolaj Konstantinovič Rerich, který jako první zformuloval zásadní rozdíl mezi koncepty kultury a civilizace. Souvisí-li Kultura s duchovním světem člověka v jeho tvořivém sebevyjádření, pak civilizace je jen vnějším uspořádáním lidského života ve všech jeho materiálních, civilních aspektech. Ztotožnění civilizace a Kultury, tvrdil Nikolaj Konstantinovič, vede ke směšování těchto konceptů a k podceňování duchovního faktoru ve vývoji lidstva:
„Bohatství samo o sobě ještě nedává Kulturu. Ale rozšiřování a zdokonalování myšlení a cítění Krásy dávají to zjemnění, tu ušlechtilost ducha, kterými se vyznačuje kultivovaný člověk. Právě on může budovat světlou budoucnost své země.“
Na základě tohoto, lidstvo by mělo kulturu nejen rozvíjet, ale i povinně chránit.
V 1930. letech, v předtuše blížící se hrozby války, N.K. Rerich připravuje návrh zvláštní Dohody na ochranu kulturních hodnot během válek a občanských rozbrojů. Rerichův Pakt v sobě obsahoval velkou výchovnou hodnotu. „Pakt na ochranu kulturního bohatství je potřebný nejen jako oficiální orgán, ale také jako vzdělávací zákon, který bude od prvních školních dnů vychovávat mladou generaci ušlechtilými myšlenkami o zachovávání skutečných hodnot celého lidstva.“
Tuto kulturní iniciativu podpořily nejširší okruhy světového společenství. Myšlenku umělce přivítali R. Rolland, B. Shaw, R. Tagore, A. Einstein. K podpisu paktu došlo 15. dubna 1935 v Bílém domě ve Washingtonu zástupci USA a dvaceti států Latinské Ameriky. Následně v roce 1954 Rerichův pakt vytvořil základ pro Haagskou „Mezinárodní úmluvu o ochraně kulturních hodnot v případě ozbrojeného konfliktu“ a Rerichem navržena speciální vlajka, Vlajka Míru, která prohlašuje všechny klenoty kultury a umění za nedotknutelné, dodnes vane nad mnoha kulturními a vzdělávacími institucemi po celém světě.
Už od prvních dnů druhé světové války využíval Nikolaj Konstantinovič Rerich každou příležitost k pomoci vlasti, i když se od ní nacházel daleko. Spolu s mladším synem S.N. Rerichem organizoval výstavy a prodej svých obrazů a všechny získané peníze převedl do fondu Rudé armády. Napsal mnoho článků v novinách, organizoval rozhlasová vystoupení na podporu sovětského lidu. Nebylo u něj jediného náznaku sklíčenosti a bezmoci. I v nejkritičtějších dnech války v něm existovala jen důvěra ve vítězství ruského národa:
„Diskutovali jsme s mnoha pochybujícími. Falešní proroci předpovídali nejrůznější neštěstí, ale vždy jsme říkali: „Moskva obstojí!“, „Leningrad obstojí!“, „Stalingrad obstojí!“ Takže odolali! K údivu celého světa vyrostlo neporazitelné ruské vojsko! „, napsal v roce 1943 ve svém článku „Sláva“ Nikolaj Konstantinovič.
V těchto pro Rusko hrozných letech se umělec opět ve své tvorbě obrací k tématu rodné země. V tomto období vytváří množství obrazů – „Slovo o Pluku Igorově – Pochod Igora (Слово о Полку Игореве – Поход Игоря, 1942)“, „Alexander Něvský – Ruská válka (Александр Невский – Русская война, 1942)“, „Partyzáni (Партизаны, 1943)“, „Vítězství – Horský had (Победа – Змей Горыныч, 1942)“, na kterých pomocí obrazů ruských dějin předpovídá vítězství ruského lidu nad fašismem.
Zápisky a dopisy Nikolaje Konstantinoviče v tomto období, jako nikdy předtím, přizývají k všelidské jednotě a přátelství. To nejdůležitější, říkal N.K. Rerich spočívá v nás samých, v síle našeho ducha, v naší vnitřní kultuře, jejímž základem je laskavost, úsilí o poznání a úcta ke Kráse.
Tyto výzvy nezůstaly nikdy jen ideálem. Na těchto principech byla budována nejen výtvarná a literární díla N.K. Rericha, ale i celý jeho život. Svědectví současníků nám kromě obdivu k všestrannosti tvůrčího génia zprostředkovávají obraz cílevědomého člověka, udivujícího svou mimořádnou duchovní silou, vnitřní harmonií a také neobyčejnou tolerancí k názorům jiných lidí.
O světovém uznání ruského umělce svědčí ta skutečnost, že si jej více než sto ústavů, akademií, vědeckých společností, kulturních institucí po celém světě zvolilo za svého čestného a řádného člena. Velkou úctu přechovávali k umělci i v samotné Indii – s Nikolajem Konstantinovičem se osobně seznámili slavní indičtí filozofové, vědci, spisovatelé a osobnosti veřejného života. Mnoho jednoduchých Indů ho uctívalo jako velkého mudrce.
Uznání zásluh ve společenské, vědecké a umělecké činnosti nijak neovlivnily postoj N.K.Rericha k vlasti. Vždy zůstal vlastencem a ruským občanem, majíce vždy u sebe jen jeden pas – ruský. Myšlenka na návrat do vlasti ho nikdy neopustila. Hned po skončení války umělec požádal o vízum ke vstupu do Sovětského Svazu. Ale uskutečnění jeho úmyslů nebylo předurčeno – uprostřed příprav na cestu, 13. prosince 1947, skonal bez vědomí, že mu bylo odepřeno vízum…
Na místě pohřební hranice, před tváří majestátních zasněžených vrcholů Himálaje, byl osazen velký obdélníkový kámen, na kterém je vytesán nápis: „15. prosince 1947 zde bylo předáno ohni tělo Maharišiho Nikolaje Rericha – velkého ruského přítele Indie. Ať je ve světě mír. “
Svjatoslav N. Rerich – o Nikolaji K. Rerichovi:
… Usiloval o Krásu ve všem: v malbě, v literatuře a ve veřejném životě – je velkolepým ztělesněním mimořádné, Povznesené Mysli. Dobrý a trpělivý, nikdy nemrhající vteřinou času nadarmo, harmonicky spojující pocity pracovního napětí a dobročinnosti, neustále myslící na blaho lidí kolem sebe. Je – jako osobnost – dokonalým příkladem člověka, pro kterého se život se stal velkým Hrdinstvím a vysokou Službou. Když myslím na svého otce, naplňuje mě nevýslovný pocit Lásky a Úcty k němu za to, co nám dal a pořád dává. Byl Skutečným vlastencem a vroucně miloval svou vlast, ale patřil k celému Světu. CELÝ SVĚT byl polem jeho činnosti! …
Výroky nebo úryvky z knih Nikolaje K. Rericha:
„Poslední válka mezi lidmi bude válkou za pravdu. Tato válka bude v každém jednom člověku. Válka – s vlastní nevědomostí, agresí, podrážděním. A pouze radikální přeměna každého jednotlivého člověka se může stát počátkem života všech lidí v míru.“
„Boj za pravdu je setbou dobra. Krása žije v každém boji proti lži, pokrytectví, nespravedlnosti a nevědomosti. Ví někdo, jak a kde dozrají plody hrdinského boje? A koho budou živit? A jaké zahrady vykvetou ze semen dobra a práce?”
Ale blahovůně bude léčivá.
A nám nepřísluší posuzovat, kde bude obzvláště potřebná.
Bývá i těžko. O tom je boj. O tom je bitva. A opět je radostí, jsou-li soupeři ti, kteří jimi měli být. Urputný je boj, neodvolatelná je hlídka!
Dávno je řečeno: „Pokud jsi ustal, začni znovu. Pokud jsi unavený, začni znovu a znovu.“
„Jak se světlo odděluje od tmy, tak má žena dar oddělovat v člověku dobré úmysly od špatných myšlenek. Vaše nejlepší myšlenky by měly patřit ženě. Načerpejte z nich své morální síly, které jsou pro vás nezbytné při pomoci bližnímu. Neponižujte ji – ponížíte pouze sebe Tímto krokem ztratíte cit lásky, bez kterého zde na zemi nic neexistuje.
„Když přijedete – přijďte, jako by navždy.
Když odcházíte – odejděte, jako by navždy.
Když přijdete – všechno vlastněte, protože jste se všeho zřekli.
Odcházeje, zanechte všechno, protože jste všechno obsáhli.“
„Každý, pro koho Vzdělanost a Kultura nejsou prázdné fráze, musí ve svém oboru, podle svých schopností, bojovat s nevědomostí … Nevědomost, zjevná i tajná, se vším svým pokrytectvím a obratností, – bohužel ! – existuje všude … Je nutná obrana všeho nejlepšího, krásného a osvíceného! Sláva obhájcům Kultury! Sláva dělníkům Kultury! Sláva nebojácným!“
„V které zemi nejraději žijete? – Samozřejmě, v zemi Kultury.
Komu pošlete své nejlepší myšlenky? – Kultuře.
Čemu věnujete svoji osvícenou práci? – Samozřejmě, Kultuře.
Jak si obnovovat vědomí? – Vítězným světlem Kultury.
Jste rebelové? – V neustálé práci nemáme čas na rebelii. Stavíme. V pozitivním utvrzování a poznání se snažíme zlepšovat a ozdobit pozemský život.“
Online galerie obrazů N.K.Rericha
Doporučené články k tématu Nikolaj Konstantinovič Rerich:
Nejnovější komentáře