Milí čtenáři, následující řádky Vám přinášejí překlad první části knihy „Na prahu Nového Světa“ od autora E.I.Rerichové. První část knihy má název „Ohnivá tvorba kosmické evoluce“ a napsala ji v roce 2000, jako úvod ke jmenované knize, Ludmila V. Šapošniková, ředitelka Muzea N.K.Rericha, zasloužící se významnou měrou o otevření tohoto Muzea v Moskvě. První setkání Ludmily V. Šapošnikovej se synem N.K.Rericha a E.I.Rerichové, Sviatoslavem N.Rerichem se událo v roce 1968 v Bangalore v Indii. Pro Ludmilu Vasiljevnu bylo toto setkání osudovým – změnila svůj život, naplníce ho novým smyslem. Filozofické a umělecké dědictví rodiny Rerichových, protkané myšlenkami Živé Etiky, se staly ústředním tématem její naučné, filozofické a publicistické tvorby. Vší svou činností, vší myslí, každým řádkem, obnovuje pro současníky celostní vidění osobností Nikolaje Konstantinoviče Rericha – velkého ruského umělce, vědce a cestovatele, veřejného činitele a Eleny Ivanovny Rerichové – výjimečné myslitelky, předběhnuvší o staletí svojí dobu. Ke dílům Ludmily Vasiljevny patří více než čtyři sta prací, uprostřed nich 20 monografií. Některé knihy byly vydány v Německu, Maďarsku, Litvě, Rumunsku, Indii. Její knihy „Příkazy Kosmu“, „Moudrost věků“, „Síla Světla. Nové planetární myšlení a Rusko“, „Trnitá cesta Krásy“, trilogie „Velké putování“ a jiné práce, vešly do zlatého fondu kulturního dědictví národů Ruska a Východu. Tyto filozofické práce založily významný základ nového ozřemění světové historie a kultury. Služba vysokým ideálem, pozdvihující činnost Ludmily Vasiljevny v ochraně, výzkumu a popularizaci dědictví Rerichových, získaly vysoké ocenění ruské a mezinárodní veřejnosti. Ruská akademie přírodních věd jí udělila čestný titul „Rytíř vědy a umění“.
Následující řádky vynikají poznáním díla E.I.Rerichové a zprostředkovávají čtenáři cenná fakta o spolupráci pozemské ženy, E.I.Rerichové, s Vyšší Soucností, přinášejí výjimečné nadčasové myšlenky těsně vázané na aktuální dobu, v níž se nacházíme. Následující řádky ukazují reálné svědectví účinkování konstruktivních Energií v našem kontinuu, mnohdy skrytých nebo neporozuměných. Před zrakem se zde odkrývá jiný svět, svět blízký duši a srdci čtenáře.
Prosíme čtenáře, aby odpustili článku jemný patos, způsobený nadneseným slohem ruského originálu. Vyplývají z osobního vztahu Ludmily V. Šapošnikové ke filozofickému, kulturnímu a etickému dědictví Rerichových. Patos a úctu, které si dílo E.I.Rerichové a Velkého Učitele nakonec zaslouží. Posuďte sami.
VELKÁ RERICHOVSKÁ KNIHOVNA
Elena I. Rerichová
NA PRAHU NOVÉHO SVĚTA
MEZINÁRODNÍ CENTRUM RERICHŮ
MOSKVA, 2000
(Orig.: Елена Рерих. У ПОРОГА НОВОГО МИРА М.: Международный Центр Рерихов, 2000, 464 с.)
I.
OHNIVÁ TVORBA KOSMICKÉ EVOLUCE
Úvod napsala L.V. Šapošniková, ředitelka Muzea N.K.Rericha v Moskvě
Do knihy vešly poznámky deníku a práce E.I.Rerichové, uchovávané v archivu Mezinárodního Centra Rerichových a také dopisy ke Z.G. a D. Fosdickovcům, vedoucím činitelem Muzea Nikolaje Rericha v New Yorku. Tyto dokumenty jsou unikátním materiálem, objasňujícím tvůrčí evoluční proces, v němž se účastnili Kosmičtí Hierarchové spolu s E.I.Rerichovou.
Práce „Sny a vidění“ a „Ohnivá Zkušenost“ jsou již čtenářům známé z předchozích vydání této knihy v sérii „Malá rerichovská knihovna“. Materiály „Stránky deníku E.I.Rerichové“, „Kosmologické zápisy“, „Zkoumání vlastností člověka“ jsou publikovány poprvé.
Jak bylo řečeno – Neviditelné se stane viditelným a my budeme připraveni přijmout v životě ohnivý křest. Takto pak uvidíme význam zkušenosti, uskutečněné Matkou Agni Jógy zde, nevystupujíc ze života. Od prvních prostorových jisker, přes všechny ohně, do Samádhi, zanechává zápisy, které položí práh Nového Světa.
Srdce, 210
… Pronikavě-zelené světlé průsvity, skrz-naskrz mraky pokryté nebesa. Nepřívětivě-přímá čára zemského horizontu, vynořující se nad plochou rovinou pustiny. A nad vším tímto letící zářivá elipsa Cesty a okřídlená postava člověka, v zoufání a touze natáhnoucí jemné ruce k tomuto, již slábnoucímu jasu, spojujícímu Nebe se Zemí. Postava se ční na okraji stupňovitého oltáře, v jehož zrcadlovitých plochách se odráží hvězdné nebe. Odráží se, ale ve skutečnosti není přítomno. Dva proudy kouře, bílého a černého, z nichž jeden míří do nebe, a druhý těžce a neodvratně klesá na zem. A ten druhý, zachycuje sněhobílá křídla stojícího na oltáři, zanechávajíc na nich tmavé, rozšiřující se záblesky a pokladajíc je černými neúprosnými zemskými znaky.
Tady, na nevelkém prostoru obrazu, se završuje jakési mystérium, může však být, že to nejhlavnější od časů vzniku člověka na Zemi.
Země a Nebe. Věčná přitažlivost a věčné odpuzování, mezi nimi křehký člověk, zdálo by se bezvýznamný a slabý, avšak stejně silný, schopný sjednotit v sobě Nebesa a tuto Zemi a stanovit mezi nimi jim tak potřebnou (nezbytnou) harmonii, stvoříce ji, především v sobě samém. Obraz se nazývá „Oběta“, The Offering a byl namalován začátkem 20. století litevským umělcem M.K. Ciurlionisem. Umělec byl neobvyklým člověkem a jeho plátna byla mnohými nepochopena. Mnozí ho považovali za pomatence.
Bylo to však proto, že umělec mohl vidět to, co neviděli druzí. Žil krátce a těžko, ale zanechal nám podivuhodné obrazy. Je na nich přítomen nevídaný svět, podobný a nepodobný našemu, zobrazený ne zdejšími barvami a tvary. Svět jemný a průzračný. Nachází se v něm něžně a volající, jakoby zvonění křišťálových zvonků, zní zvláštní hudba, nesoucí v sobě tajemství světa vesmíru.
Cesta neobyčejného umělce v Času a Prostoru se setkává s cestou druhého, ne méně podivuhodného člověka. To, že se toto vůbec událo, představuje významnou a tajuplnou skutečnost. Tímto druhým člověkem byla žena, žijící v té době ve Svatém Petrohradu. Nadpozemský svět, reálný i neskutečný, k ní přicházel obvykle ve snu, pak jako by se odděloval od tohoto snu a stával se projevem, podobajícímu se viděním. Ještě v dětství porozuměla, že čas tohoto zvláštního světa byl jiným, – v něm jakoby současně existovala Minulost, Přítomnost a Budoucnost. A občas se jí zdálo, že ona ve stejnou dobu není tou, která kdysi vykonala dlouhou cestu staletími a zeměmi, paměť o kterých, probouzená někým tajemným a necítitelným, v ní nyní ožívala.
Takto, na pozadí kvetoucí jabloně v ranním sadě, vznikla vysoká postava člověka v bílém, pak se postupně rozmazává, jakoby rozpouštěje se ve vzduchu. A odněkud z nejhlubších hlubin jejího bytí se zvedá vzpomínka, že kdesi daleko žije Učitel Světla.
Jednou, když byla ještě jako holka nemocná, viděla dva vysoké lidi, tmavé tváře, v turbanech. Přisedli si k ní na postel a jeden z nich potahoval z jejího srdce stříbrnou nit a druhý ji namotával do klubíčka.
Potom opět přicházel Učitel Světla a spolu se procházeli v zahradě. Učitel mluvil o utrpení a neštěstí lidstva, o hrdinství a soucite k utlačovaným.
Když už byla matkou dvou synů, zjevil se jí Světlý Chlapec, který jí opět připomněl Učitele Světla: „… pokoj se začal naplňovat modrým, jakoby jasným měsíčním světlem. Všechny předměty, stojící za nepropustnou zrcadlovou zástěnou, se staly viditelnými, přičemž samotná zástěna, zůstávajíc nepropustná, nabyla průzračnosti. Od okna, nacházejícího se na protilehlé stěně a ve značné vzdálenosti od mé postele, se oddělila jemná a světlá postava Překrásného Chlapce, ve věku 9 let, v měkce svítícím bílém oděvu, s modrými stíny v jeho velkých záhybech, zářil nad ním velký široký segment kruhu velmi jemného duhového Světla. Chlapec, jakoby sklouznouc dolů po zdi, se přiblížil ke mně… naprosto ohromující byly Jeho oči, velké, hluboké ve své tmavé modrosti a neustále hleděly na mě… Když se Chlapec přizvedl k mému záhlaví a lehce se sklonil, aby se lépe zahleděl do mých očí, pocit narůstající blízkosti a lásky přešel v extázi jasného poznání, že Můj žal – je Jeho žal a Má radost – je Jeho radostí, a vlna všeobjímající lásky k Němu a všemu bytí zalila mé bytí. Probleslo mi myslí, že podobný stav nemůže nastat na zemi a tak, toto je přechod v jiné bytí. Jak dlouho pokračoval tento stav, nelze určit. Když začal utichat, otevřela jsem oči, avšak všechno se už vytratilo a pokoj byl ponořený téměř v úplnou tmu, s výjimkou nevelké mezery mezi závěsy okna.“
Někdy vznikaly chvíle, kdy se zdálo, že čas se posouvá někam do minulosti a ve vší své reálnosti a hmatatelnosti vpadá do jejího každodenního všedního života, jako by přicházející odněkud ze záhadného a tisíciletí zapomenutého nebytí a znovu se tam navracející. A ona se vnořovala do tohoto života, ponořující se v sametových záhybech jiných časů a prostorů, účinkovala v nich a pociťovala je. Potom toto „vstoupení“ doznívalo, dlouhotrvající a bolestně, těžkým bezvýchodným zármutkem.
Obrazy se měnily jeden za druhým. A už je v Německu, prochází se starobylým hradem a v jednom z pokojů vidí u stolu člověka. Na stole jsou rozloženy nákresy a náčiní. Člověk má dlouhé rezavé vlasy a široký sametový kamizol, lemovaný kožešinou. Nato hrad mizel a rozpouštěl se spolu s člověkem a vznikaly chrámy, ozdobené kamennými reliéfy, věže se starobylými nápisy a průvod Indů v bílých turbanech.
Objevilo se schodiště se širokými plošinami. „… Vše je zalité zlatavým světlem. Na nejvyšší plošině v dlouhých šatech, nasbíraných do nejjemnějších záhybů, s vysokým příčeskem, stojím já, vynikající siluetou na zjevně zlatém pozadí. Před mnou, na další plošině níže, stojí trojnožka, na ní tvarovaná, tmavá, bronzová číše, z níž se kouří příjemná vůně…“
Osedlané arabské klusáky netrpělivě dupají kopyty, bílé slony, jejichž hřbety jsou pokryty pokrývkami tkanými zlatem, zádumčivě kývají choboty a urostlý, obratný vladař, kterému ona podává svého malého syna.
Rozsáhlý sál, jehož střed zajímá stůl s různými vybranými pokrmy. Tady ve stejném sále, ona čeká na popravu. Odseknou jí hlavu. „ …U hlavního vnitřního vchodu se shromažďují hosté a dvořané. Ke stolu uprostřed sálu přichází a sedá si vlastník hradu, ve stříbrném brokátovém kaftanu z modrými sametovými výřezy a pštrosím perem na nevelkém baretě (z dob Františka I. (1) ) Vedle něj sedí moje matka, blízká příbuzná tohoto Herzoga, moje místo je za stejným stolem, ale mé židle už není…“ Vítají ji podrážděně a posměšně. Sluha, nesoucí jídlo ji oblévá omáčkou.
(1) František I. (1494-1547) – francouzský král od roku 1515
Měnily se oděvy a epochy, vytrácely se hrady, objevovaly se kočovné šatry, odcházela zasněžená ruská pole a objevovala se země Indie, žíhaná horkým sluncem.
A jen jeden tajemný člověk z těchto vidění se objevoval častěji, než kdokoliv jiný. Poprvé v roce 1910.
V italském mramorovém paláci ona otevírá dveře do svého pokojíku, na protější stěně proti lůžku stály vysoké hodiny s kyvadlem ve skříňce. Ona se dívá na tyto hodiny a vidí jak se rozevírají dvířka skříňky a z hloubky se objevuje slabě svítící postava rytíře ve stříbrném brnění. Rytíř, hledě na ni, zřetelně vyslovil: „Konrád Rudendorf“. A vytratil se.
Takto se uskutečnilo první seznámení s tím, kdo přejde těsně za ní do 20. století a v hábitu jezuita bude chtít vládnout Kamenem, daným jejím Velkým Učitelem. Z mála náznaků, které jsou obsaženy v jejích zápiscích a rozhovorech s Učitelem, nesnadno porozumět, co představuje tato tajemná osoba z její vidění, obrátí se nato v následných chvílích jejího života v naprosto skutečné obrysy. Lze říci jedno, byl významným člověkem, pronikavě zajímajícím se o energie, spíše však destruktivními, a objevil se tehdy, když se její historický život, poruše svůj plynulý proud, nasměroval k Tomu, který ji vedl po cestě Kosmické evoluce. Začal jí bránit, dávajíc poznat, že na této cestě není všechno snadné a ani vysoký hierarchický duch přiblížíc se k zemi, neunikne od potíží a opozice.
Tento rytíř, ve stříbrném brnění, ovládajíc dostatečně silným paprskem, bude pak bránit i Učiteli v jeho experimentální práci v ní. A tak jako v dobrodružném románu, čas vytrhne z nebytí středověké Evropy ještě jeden tajemný obraz.
Vějící plášť jezdce, skáčecího na koni, usilující za každou cenu chytit tu, která se již přibližovala k bráně kláštera. Tam, za pevnými stěnami, mělo být spolu s ní uchováno Velké Tajemství nové energie, jejíž čas a on to věděl, ještě nenastal. No rozklad, platí pro všechny časy. Už se samolibě usmíval, naprosto přesvědčený v tom, že ještě několik skoků koně a on, proletí po zvedacím mostě, zastane mezi ní a branou. A toužebně očekávaný vzorec (formule) se nakonec ocitne v jeho rukou. No zvedací most se začal v poslední chvíli neočekávaně zvedat a kůň, vzpínaje se, aby skokem překlenul vzniklý prostor, najednou zamrzl, jako kdyby nějaká neznámá síla stála v jeho cestě. Jezdec pobídl ostruhami, ale ony jen bezmocně sklouzly po kameni. Nemohl uvěřit svým očím, že kůň zkameněl. A v tuto chvíli, na druhé straně útesu kláštera, se neodvratně a neodvolatelně zavíraly za uprchlíkem těžké kované dveře.
Ohromen a neuvěříc do konce v to, co se stalo, sklouzl z kamenného koně a zesláblý klesl na trávu. Opět utrpěl porážku v boji s tou, kterou mu Osud přisoudil pro věčnou opozici, pro nekonečné soupeření před Tváří Vyšší Síly.
Vesmír a Planeta drží na protikladech – tak určil Velký Zákon. V těžkém a stísněném světě Země protiřečení vstupují v zápas, vyvolávaje pro vzestup potřebné energie. Na Výšinách, protiřečení jakoby doplňují přítel přítele, a dialektika tohoto doplňování plodí harmonii syntézy a pohyb Velkých Sil.
Ona žila a působila na Zemi, projdouce nesmírný zástup pozemských životů a vtělení a Konrad Rudendorf jí byl souzen jako projevení tohoto Velkého Zákona zde, na Zemi. Protože bylo řečeno: „Jak nahoře, tak i dole.“
Vesmír sám představuje grandiózní duchaplný energetický systém a člověk se v něm objevuje pouze jako jeden z mnoha struktur, úzce spojený s ostatními a spolupracující s nimi. O tomto mluvili Vysocí Učitelé v rozhovorech s ní a ve svých radách. Oni vytvořili nový energetický světonázor, který byl tak nezbytný pro převratné 20. století. Tento světonázor, tak jako jakékoli jiné, se bude ujímat s ohromným úsilím. Neporozumění a odsouzení půjdou ihned vedle něj.
Knihy, které sestavila jako následek těchto rozhovorů a předání, se nazývají Agni Jóga (sanskrt: Agni – Oheň, Božskost Ohně), nebo Živou Etikou. Mluvili o tom, že energetický systém Vesmíru žije a rozvíjí se v souladu s Velkými Zákony Vesmíru, takovými, jako Zákon Karmy, nebo vazeb příčiny a následku, Zákon souladu formy a energie, Zákon kosmické spolupráce, Zákon harmonie dvou počátků a mnohé jiné.
Činorodost Vesmíru je udržována energetickou výměnou mezi různými strukturami, které jsou jeho součástí. Kosmická evoluce člověka je ve své podstatě energetický proces, v jehož základu leží tatáž energetická výměna. Energetická výměna je hlavní hybnou silou evoluce. V našem trojrozměrném světě se energetická výměna koná třemi směry: horizontální – výměna se vším a se všemi, nacházejícími se na planetě, vertikální – výměna s vesmírnými tělesy, se Sluncem, planetami, souhvězdími Zvěrokruhu a podobně. A konečně, výměna, když ji tak lze nazvat, hloubková, nebo výměna se světy jiných rozměrů a jiných stavů hmoty, jejichž prvky jsou také uloženy v člověku
Následkem této energetické výměny probíhá kvantitativní a kvalitativní akumulace energií, které zvyšují energetický potenciál člověka, národa, země, Planety a tvoří další možnosti jejich evolučního postupu. Člověk může procházet takto evoluční „koridor“ jako objekt této evoluce nebo její subjekt. Vzdálenost mezi těmito pojmy je velká. Avšak právě na této vzdálenosti spolupůsobení objektu a subjektu konají se velmi významné energetické procesy, počínaje procesem zdokonalování člověka a konče jeho utvářením jako soucnosti, ovlivňující energetiku samotné evoluce, usilujíce takto uskutečnit pozici Kosmického Hierarche, nebo Bohočlověka. Objekt evoluce prochází takový „koridor“ jakoby automaticky, (po)užívající jeho energetiku, ale zpravidla, neuvědomujíc si tuto skutečnost. Subjekt postupuje vědomě a cílevědomě a jedná v souladu s plánem evoluce, jehož osvojení je mu zcela přístupné. Nejdůležitější roli v přeměně objektu evoluce na její subjekt, hraje úroveň poznání jednoho a druhého. Poznání je koneckonců energetická kategorie, která se tvoří pod vlivem kosmických procesů v samotném člověku.
Subjekt evoluce, který vědomě vstoupí ve vzájemné působení s různými energetickými procesy ve Vesmíru, může být vědomě nápomocný evoluci nebo jí zabraňovat. Toto vzájemné působení nebo ovládání samotné evoluce, představuje nejsložitější tvůrčí proces, přístupný vysokým soucnem, a nesoucí vždy, lze říci, experimentální a naučný charakter. Pokud člověk poznává neznámé, tak i Kosmický Hierarcha jedná stejně, avšak na jiné úrovni.
Došlo tedy k tomu, že ke konci 20. století naše planeta a lidstvo na ní žijící, přišli k novému závitu evoluce. V knihách Živé Etiky jsou zaznamenány základní zvláštnosti této doby: přiblížení k Planetě nových energií, znásobení spolupůsobení světů jiných rozměrů s naším hmotným světem, zručná (obratná) přeměna člověka psychickou energií, intenzivní spolupráce s energetickými strukturami Vesmíru a zvýšení úrovně syntézy hmoty a ducha a nakonec, utváření nového, vyššího a jemnějšího druhu lidstva, šestého druhu, nebo šesté rasy ( naše rasa je pátá).
Ponecháno na posouzení čtenáři, práce Eleny Ivanovny Rerichové: „Sny a vidění“, „Ohnivá zkušenost“, „Stránky deníku“, „Kosmologické zápisky“, „Zkoumání vlastností člověka“ a nakonec, její dopisy ředitelce muzea Nikolaje Rericha v New Yorku Z.G. Fosdick, jsou unikátním materiálem, objasňujícím tento tvůrčí evoluční proces, v němž se účastnili Kosmický Hierarchové, společně s Elenou Ivanovnou, přičemž ona v tomto procesu hrála nejvážnější a rozhodující roli, bez které by se tato tvorba prostě nemohla uskutečnit.
Elena Ivanovna nám dává možnost stát se svědky unikátního kosmického procesu, přes který prošla ona sama, prorážející cestu pozemskému lidstvu k výšinám Kosmu, k výšinám ducha a k vyšším formám matérie. Dává nám příležitost pochopit smysl nejsložitější a nejtěžší cesty, ujeté jí, pozemskou ženou. Cestu naplněnou strádáními, fyzickými a duchovními, avšak tato je nezbytná pro nás všechny. Vždy existuje ten, kdo přináší lidstvu Oheň…
Vysoké a nízké. Země a Nebe, malý rozměr a velký, vysoké vibrace hmoty a ducha a nízké, jemné a hrubé světy, evoluce a involuce – daleko ne plný seznam toho, s čím je třeba přicházet do styku těm, kteří se účastní grandiózního dramatu kosmické tvorby. Náročnost především spočívá v tom, že v celé členité a bohaté paletě Kosmické evoluce, je nezbytné zpočátku najít ten jediný a neopakovatelný energetický zdroj, s kterým začíná evoluční tvorba.
31. října v roce 1913, ve včasné zatažené ráno, se Elene Ivanovně přisnil nezapomenutelný sen. „…Stěna zmizela, a před mnou se otevřela růžovo-červená sféra, ve středu – široké a vysoké schodiště, zužující se v perspektivě vzhůru, jeho vrcholec se koupal v růžovém svitu. Na obou stranách schodiště, na každém stupni, stály skupiny lidí v rouchach stejného střihu. Na úpatí schodiště – skupiny v červených rouchach s nepěknými černými stíny na tvářích a oděvech. Na následujících stupních se stíny postupně zmenšovaly a následovně na dalších stupních, lidé a jejich roucha se stávali světlejšími a na vrcholu už splývali s čistým růžovým světlem.
Na úplném vrcholu schodiště se objevil obrys obrovské, krásné postavy v červeném rouchu s tmavým pláštěm přehozeným přes rameno. Měla krásné rysy obličeje a dlouhé černé vlasy k ramenům. Tento zevnějšek se prudce nesl, klesajíc po schodišti, temný plášť vanul na strany, avšak na úpatí schodiště se zastavil, jakoby vzrostl před ním, zahrazující ho a v úplném vysílení sklonil se nad ním, přičemž vlny tmavých vlasů se neobyčejně krásně spouštěli dolů a současně se ukládaly záhyby jeho oděvu.
Obrátím se k protilehlé stěně, avšak i zde probíhá podobný výjev – stěna zmizela a místo ní se objevila zářivě duhová sféra. Stojí tam podobné schodiště a jeho vrcholec se koupe ve slunečním světle. Podobné skupiny lidí na obou stranách schodiště a na každém stupni. Dole, na začátku schodiště, se šaty lidí bělejí, avšak při následujícím stoupání, oni sami a jejich oděv světlejí, stříbřitě se lesknou, splývající na vrchu se zářivým světlem. Jako v předchozí sféře, na vrcholci, na pozadí oslepujícího světla slunce, rýsuje se Majestátní Zevnějšek, tvář zpoza světla nelze rozeznat, ale poznání srdce napovídá, že toto je Podoba Krista.
Pomalu, velmi pomalu začíná On sjíždět dolů, natahujíc do stran pravou a levou ruku, dotýkajíc se skupin stojících lidí. S tímto dotykem, nad hlavami lidí vzplanou jazyky ohňů, přičemž každá skupina ve své vlastní barvě, a tyto všechny ohně tvoří duhu nejněžnějších tónů.
S obdivem koukám na tuto krásu, znenadání mě uchytí vítr, moje smuteční šaty (po smrti matky) zůstávají ležet, a já jsem vyzvednuta, také ve světlém rouchu, ke úpatí schodiště a postavena do středu spodní skupiny lidí. Úpěnlivě čekám – přijde ke mně Kristus, dotkne se mě a jaký oheň se rozhoří nad mou hlavou? Kristus přichází, natahuje pravou ruku, a ve vytržení cítím, poznávám, že z mého temene vyšlehl plamen a vzplanul modro-stříbrným Ohněm.“ Ohněm vysokého bytí.
Tento obraz – vidění, nesl v sobě nejhlubší filozofický smysl. Nasvědčoval o tom, že v každém kosmickém úkazu vždy spočívají dva počátky, dva protiklady: Kristus, zářící světlem a dobrem a jiné bytí, jemu protikladné. Každý z nich má svou cestu a své schodiště stoupání a klesání. Tyto cesty procházejí přes Vesmír, přes světy rozmanitých rozměrů. Hmotný svět se nachází na začátku této cesty, na úpatí schodiště. Toto schodiště, spojující Nebe a Zemi do jednoho energetického systému, v sobě zahrnuje ještě jeden podstatný smysl. Po něm lze vystoupit a lze sestoupit, nebo provést evoluci a involuci – také dva protiklady, které existují jen současně. Energetická situace ve Vesmíru je taková, že bez involuce není evoluce. Evoluce začíná s involucí, v obecném i v konkrétním smyslu. Mluvíme mnoho o evoluci, ale involuci buď vůbec nezmiňujeme, nebo ji chápeme velmi úzce – jako pád, jako neschopnost udržet se na určitém stupni stoupání a sestup na nižší úroveň. Nebereme v úvahu dialektiku spolupůsobení evoluce a involuce v jejím širokém kosmickém smyslu, nebereme v úvahu energetickou variantu tohoto spolupůsobení. Bez involuce není evoluce – pravda, bez jejíhož osvojení těžko, nebo prostě nelze, pochopit smysl podstaty energetiky evoluce. Aby mohla začít jakákoli evoluce, musí ohnivá jiskra ducha vejít nebo sestoupit do inertní hmoty. Pro duch toto znamená involuci, pro hmotu – začátek evoluce. Takových „začátků“ je mnoho, protože na každém stupni evoluce se nachází vlastní druh hmoty a vlastní frekvence vibrací ducha. A každým rázem, při přechodu na nový závit stoupání, se bude opakovat involuční impuls, nebo jinak – ve vlastní hmotu vejde vlastní jiskra ducha, která svou energií a svou frekvencí vibrací vytvoří rozdíl potenciálů dvou základních protikladů, tak nezbytný pro práci energií vzestupu.
Vzájemné spolupůsobení involuce a evoluce takto jistě vyvolává nutné podmínky pro samotné stoupání. Co je to jiskra ducha? Je známo, že duch jako takový ve svobodném stavu v přírodě neexistuje. A proto roli této jiskry, zpravidla uskutečňuje Vysoká Soucnost. Na to, aby materie světa nižšího stavu získala schopnost k další evoluci a dalšímu posuvu, Vysoká Soucnost, nebo Kosmický Hierarcha, musí sestoupit dolů, tzn. vstoupit do evoluce.
Vidění, vzniklé před očima Eleny Ivanovny Rerichové, věrně zobrazovalo ve srozumitelných a jasných obrazech tento nejvážnější a nejsložitější moment Kosmické evoluce.
Mějme na paměti, Kristus pomalu klesá dolů, kolem těch, kteří již dosáhli určitého stupně stoupání. On míří tam, kde na úpatí schodiště stojí ti, kteří ještě nevystoupili na potřebný stupeň. Nad nimi ještě nebyly ohně, kterými svítili ti, kteří se už pozvedli. Samotná Helena Ivanovna se ocitla na úpatí schodiště. Kristus natáhl ruku a nad ní vzplanul oheň, tak potřebný všem stojícím vedle. Tak se uskutečnilo velké tajemství Kosmické Evoluce a začala, dříve nebývalá, její tvorba.
Subjekt evoluce, Vysoké Soucno, Kosmický Hierarcha, nebo Velká Duše, jak říkají v Indii, když ukončí cyklus svých pozemských vtělení, může pokračovat ve svém stoupání ve Vyšších Světech. Avšak někteří z nich, ovládajíc energetickými mechanismy evoluce, se znovu dobrovolně vracejí na Zemi, aby jiskrou svého ducha začali novou etapu, nebo nový závit Kosmické evoluce lidstva. Obětujíc se, vědomě jdouce do involuce, kladou základ evoluce člověka. Dnes těžko říci, jak se realizuje tato vědomá vůle Vysoké Soucnosti. Jaké existují objektivní a subjektivní okamžiky, hrající základní roli v tomto vyvolení. Toto tajemství je nám dosud neznámé. Navracejíc se do těžkého a neuspořádaného světa Země, Velká Duše přináší Velkou energii, kterou tak zřetelně přesně zobrazil ve svém obraze litevský umělec – prorok Ciurlionis. Kristus, kterého podle oprávněnosti volají Spasitelem, nasytil svou duchovní energií celou epochu, dlouhou dva tisíce let. Tato epocha v sobě zaznamenala rozkvět a nato úpadek 5-é rasy. „Když se Kristus, – napsala později Elena Ivanovna, – sužoval na Kříži, kdo rozuměl, že starý svět končí a už vzplanul nový úsvit a nový Bůh se vznesl nad Zemí“. Uvědomovala si, když psala tyto řádky, že právě jí, Vysokému Kosmickému Hierarchovi, bylo souzeno splnit podobnou misi? Rozpomněla si, položená na křižovatce mezi dvěma světy – Hmotným a Ohnivým – o modro-stříbrném ohni, který Kristus zažehl nad její hlavou a předal jí, spolu s ním, jako ženě, veškeré břemeno i dramatičnost role evoluce?
Učitelé, kteří jí diktovali knihy Agni Jógy, hovořili o příchodu epochy Matky Světa, o novém evolučním závitu, který nasycuje ženská energie a ženy sehrají hlavní roli ve vytvoření nastávajícího Nového Světa. Toho Nového Světa, kde se zformuje šestý energetický druh lidstva, tak velmi nepodobný svými schopnostmi a energiemi na představitele našeho, pátého druhu. Ona se dobrovolně vrátila Zemi, aby proklesnila cestu této šesté rase a položila pro ni nový energetický koridor evoluce. Stála na prahu tohoto Nového Světa, nesouce v sobě nové a staré energie, tvoříce v sobě, jako člověku páté rasy, nového člověka šesté rasy. Bez tohoto díla, se šestá rasa nemohla uskutečnit. Její slabé výhonky, které se začaly objevovat na Zemi ve 40. letech minulého století, mohly zahynout bez takové energetické podpory a doplňování.
Avšak v její cestě bylo něco takového, co ji odlišovalo od cesty Krista. Kristus, zůstával Bohočlověkem i na Zemi a po smrti i vzkříšení se stal Bohem. A přestože jeho bosé nohy kazatele a divotvorce kráčely po hříšné zemi, zdálo se, že její hmotná tíha se Jeho nedotýkala. Žil v něm neustále a nezbytně Syn Boha, a toto Ho vždy upíralo k Nebi, tam, kde se Mu otevíraly jiné a daleké Světy. Vždy ukazoval svým učedníkům na toto Nebe a mluvil o obdivuhodné kráse těchto ne zdejších Světů. Vždy zůstával Synem Nebe i v tom, jakou ne zdejší krásou byl naplněn, i v tom, jak žil a co tvořil.
Před ní však stála jiná, zcela nová role. Jako pozemská žena, žijící obyčejný život, musela přes sebe jakoby spustit toto Nebe na Zemi, aby ji učinila lepší, jemnější a energetickější. Toto potřebovala nová etapa evoluce. Právě v takové podobě se mohla Země dotknout Nebe a vstoupit do kontaktu s jinými Světy, dotykem, který byl tak nezbytný pro její další postup. A Helena Ivanovna musela přitáhnout, na pravidelným porušováním všech Kosmických Zákonů vysilenou Zemi, Vyšší energie, Vyšší síly. Jen toto mohlo zachránit planetu a odvést ji od neodvratné katastrofy. „Tvůrčí činnost, – čteme v jedné z knih Agni Jógy, – se projevuje v celém stvoření, a čekající energie nacházejí své uplatnění buď v druhých cyklech nebo v druhých světech a formách. Takto oheň Agni Jógy vytváří své formy, přeměňujíc síly kolem sebe. Takhle Tara(1) usměrňuje proud a uvádí tvůrčí činnost nového stupně.“ A ještě: „…Agni Jóga se utvrzuje jako přímý vztah s dálnými světy … tak nositelka „Číše Posvátného (Drahocenného) Ohně“ dává naší planetě plamenné očištění. Takto se tvorba psycho-duchovnosti ukládá do Nového stupně. Když Kosmická magnetická síla potvrdí projevení ohňů, tehdy lze říci, že se blíží Období Nového.“
(1) Tara (Sanskrit: tārā) – žena bohyně, ženský ekvivalent Archáta, sestra Bílého Bratrstva. Tara zosobňuje mystické poznání jako protiklad rituální víry. V přeneseném významu je matkou Buddhy, jako „Moudrost“ Učitel nazýval E.I.Rerichovou – Tarou.
Na planetě Zemi, v 20.století, v předvečer jejího nového evolučního závitu, začínal evoluční experiment, poprvé v historii (moderního) lidstva vědecky vyložený a ozřejmený.
Experiment uskutečňovali Kosmičtí Hierarchové, jako subjekty evoluce, kteří mohli na ni působit a mohli ji vést přísně v rámcích Velkých Kosmických zákonů. Stáli na různých stupních Kosmické evoluce a byli různě přiblíženi k Zemi. Avšak na Zemi, dole, přinášeje svou Velkou oběť, zůstávala ona, ruská žena Elena Ivanovna Rerichová, žena svého muže a matka dvou dětí, na které nyní závisel osud Kosmické evoluce planety Země. Ale o tomhle tehdy věděli sotva nejbližší. A málokdo rozuměl, že se zahájením jejího bolestného experimentu, nad Planetou zahořel úsvit Nového Světa. Avšak nový Bůh se nad ní nevznesl. Nad zemí vstala ona, Kosmický Hierarcha a Velký Učitel.
„Urusvati“(2), psal Ten, kdo ji vedl kosmickou tvorbou, – „zjevuje zemi spojení s nebem. Urusvati zjevuje míru krásy symfonií sfér. Urusvati zjevuje paprsek Světla, pronikající stěnami. Urusvati zjevuje Štít, ukazující proud Nebeských těles. Urusvati zjevuje let šípů ducha. Urusvati zjevuje pochopení hutnosti hmoty podle přání ducha. Urusvati poukazuje na prázdnotu té mysli, která není zapálená duchem, protože Naše je cesta Země do Paláce přetvoření.“ A zde také: „Nyní roste nové pochopení pozemské cesty na Nebe. Utvrdit Chrám je možno jen cestou Země. Když váha kamenů Chrámu z Ducha dosedne na Zemi, My všichni povzdechneme. Urusvati slyší. Urusvati ví. Urusvati zjevuje. Urusvati je zjevena, aby se rozhořel na Zemi zázrak. Urusvati, je třeba utkat čisté pokrytí našeho Štítu, proto říkám – „Nebraňte naší Urusvati!““
(2) Urusvati – „Svetlo hviezdy rána (úsvitu)“ duchovné meno H.I.Rerichovej, prijaté ešte v čase vtelenia v dobe Buddhy Gautamy.
V těchto dvou úryvcích z „Ohnivé zkušenosti“ je obsaženo vše podstatné: i specifikum etapy Kosmické evoluce, prožívaného Planetou i cíle, stojící před Elenou Ivanovnou, která šla na trýznivý a bolestný experiment a nakonec , ty výdobytky, které přinese Zemi práce Kosmického Hierarcha, umístěného v nelehké pozemské podmínky s cílem jejich změnění.
Souhlasila s obyčejným pozemským vtělením, bez jakýchkoli úlev a soupisu jejích odlišností. Experiment musel být „čistý“. Na této „čistotě“ závisela kvalita toho Nového Světa, na jehož prahu se vše i uskutečňovalo. O toto oni, Hierarchové a Velcí Učitelé, dbali v jejím rozvoji v dětství, vyvolávali její sny a vidění, jejichž prostřednictvím chápala sebe a všechno, co bylo s ní spojeno. Drželi nad ní svůj Štít, snažíce se ochránit ji od nepotřebných náhod a usnadnit její život. Nemohli ji však ochránit pouze od jednoho – od neporozumění blízkých a obklopujících. Ti nevěřili tomu, co viděla a co slyšela. Její hlavní Učitel a Radce, Hierarcha vysokého stupně, ji vedl od dětství až do posledních dnů. To tehdy On, před mnoha lety, stál pod stromem v ranné zahradě, to On spojil stříbrnou nití jejího srdce se svým a poté se jí zjevil v podobě Světlého Chlapce. A také On jí dal představu o velkolepém kosmickém úkolu, který pak ona vyplní.
„Období od čtyřicátého roku života, – psala Elena Ivanovna, – se utvrdilo novým dosažením přiblížení se k Učiteli a Učení Světla. Rádce se zjevil zpočátku jako Ind, ale když se vědomí žákyně rozšířilo a naučilo se pojímat, Překrásný Zevnějšek se začal postupně měnit a přijal nakonec Vznešenou Tvář Kosmického významu – Vládce Moudrosti a Krásy, Vládce Sväté Šambaly. Spolu s rozšířením vědomí se jí dostalo nové možnosti přiblížení se k Posvátnému (Skrytému) Poznání, přijetí Ohnivé Zkušenosti a konečně, účasti v kosmickém budování a spolupráci s Velkým Rádcem, Vladykem Světla“.
Její unikátní zápisky o „kosmickém budování“, které nazvala „Ohnivá Zkušenost„, patří k roku 1924, kdy Rerichovi žili v Darjeelingu a chystali se na Centrálně-Asijskou expedici. Toto pojivo v čase a v prostoru, vzniknoucí mezi samotným Kosmickým experimentem a rýsující se expedicí, opět potvrzuje významný evoluční přídavek této expedice, jejíž tajemství dosud ještě není odhaleno do konce.
Přibližujíc se bezprostředně k evolučnímu tvoření, Velký Učitel se snažil vysvětlit Eleně Ivanovně jeho podstatu a ty potíže, které se vyskytují a budou vyskytovat na jeho cestě, „Budování nových světových kombinací neprobíhá tak snadno. Odstraňovaná centra se pokoušejí způsobit potíže úsilí nových. Tvoří se nová paměť. Překonáváme bouři a liják“.
„Na tři části, – říká On, – se rozděluje naše práce. První – hledání zlepšení zemského plánu. Druhá – bádání předávání těchto výsledků. Třetí – hledání způsobů spojení se Světy“.
Ona se zúčastnila v utváření všech tří etap, a v každé z nich byla přítomna její energetika, její bolest a strádání. „Říct a napsat o všem tomto bylo lehce. Udělat tak – nadzemsky těžko“, jak napsala sama v jednom z listů. Je možné, že právě ona, jako nikdo druhý, chápala důležitost Země v tomto kosmickém tvoření a přejdouce přes vše, chápajíce vysokou Skutečnost „Lidskýma rukama a lidskýma nohama“, pak napíše:“ Avšak na Zemi, jako ve Vyhni zkušeností“, setkají se nejrůznorodější energie, přitahují se a projevují se očistou a přeměnou na dokonalejší, nebo jemnější, působením ohně probuzeného ducha. Od takových narážení a neočekávaných spojení různých energií rodí se nové energie, nesoucí nová tvoření, nové možnosti. Zde je místo posledního Soudu, neboť zde se koná přebírání. Mějte na paměti … jen na Zemi můžeme nabýt a asimilovat nové energie nebo obnovit složení svých energií.“
V tomhle spočívala nový tvůrčí záměr Kosmických Hierarchů. Především Země, opora na ní, svedení na ni Vyšší energie. Jen tímto způsobem lze přetvořit hutnou matérii pozemského světa, zjemníce ji a zvýšit její energetický potenciál. Učitel nazýval tento proces – „na Zemi dotýkat se Nebe“. Nevzdalovat se od života, neodcházet od Země.
„Vyšší pokyn – projeví Spojení, nenarušujíc podmínky života“, říkal On. Obrat v kosmické tvorbě byl novým a neobyčejným. On jakoby bořil předchozí duchovní napracování lidstva a pozval k novým výšinám. Začala etapa urychlení evoluce a evoluční koridor se začal zužovat. Urychlení potřebovalo nové koncepční postupy, nové metody. Skrytá nám kosmickými tajemstvími a naší vlastní nevědomostí, tvořila se a rozvíjela, neznajíc limity a hranice, Nauka samotného vesmíru, samotného ducha a hmoty. Přicházelo neobyčejné a velkolepé tvůrčí dílo produchovnělé materie, rodící v nekonečné syntéze energetické vzplanutí evolučních Jisker (Záblesků). Vznikalo odkrývání Nových Světů pro Zemi a na Zemi. Připravovali Zemi na novou cestu ke Novému světu a Novému člověku. A jako zaklínadlo, zaznívala slova kosmických Hierarchů, obracejících se k Té, která vzala na sebe pozemské břemeno experimentu: „Pomoz Nám, pomoz Nám, pomoz nám na všech cestách. Budujeme nový svazek Země s Nebem“. Není třeba popisovat zde veškerý průběh grandiózní kosmické zkušenosti. Paprsky Kosmických Hierarchů, jako jemné chirurgické nástroje, tvarovaly novou energetiku Eleny Ivanovny Rerichové, ve které Země se sjednocovala se Světy v jiném stavu hmoty a v jiných rozměrech. A především s Ohnivým Světem, světem tvorby ducha, bez kterého by nebylo možné ani obnovení Země, ani nový evoluční závit, k němuž usiloval produchovněný Kosmos. Na každém kroku takové tvorby vznikaly své obtíže, svá nebezpečí. V jedné z etap Tvůrci porozuměli, že „paprsky mohou přejít ve vlny ohně, spalujícího pokrytí centrů“. V tomto případě vznikalo smrtelné nebezpečí pro samotnou Elenu Ivanovnu. Bylo možné vydat se druhou cestou: přenos cestou akumulace bez zapálení (roznícení). Ale tehdy se vylučoval princip Krásy, zakládající se na ohnivém základě. Hierarchové rozuměli, že „v současnosti bez Krásy nelze pokročit. Všechno lze podstoupit, jen aby byla zachována zásada krásy… Projevení ohně je třeba chránit, jinak pochodeň ducha může shořet bez smyslu.“
Není nám dáno dosud poznat, jak Oni vyřešili tento problém – ochránit obal centrů Eleny Ivanovny Rerichové a uchovat ohnivé projevení Krásy. Ona přešla do písmene po ostří břitvy. Co ji to stálo, ví jen ona sama.
Občas prožívala obrovská energetická přetížení. Kanály spojení pronikaly jeden za druhým.
Kanál spojení s Učitelem, vnímání Jeho Paprsku, byly obvyklými a všedními. Ale kosmická tvorba, příprava nového stupně evoluce, potřebovali její spojení se všemi Hierarchami, kteří se nacházeli v energetickém Centru Planety. Nazývají se různě: Bratrstvo, Šambala, Posvátná země. Energie jejich paprsků byla napjatá a chvílemi způsobovala bolest v celém těle.
Právě tehdy, prostřednictvím otevřeného kanálu spojení, začaly přicházet údaje o vnitřním životě Bratrstva, z něhož pak ona shromáždila knihu, dajíce jí název – „Nadpozemské“. V 1946 roce, v jednom ze svých dopisů do Ameriky jakoby shrnula výsledek, jí uskutečněný. „Vždyť nastupující epocha poodhalí i závěs nad Světem Nadpozemským. Mnohé se stane zřetelným a přístupným pozemskému cítění… Hranice mezi duchovním a materiálním, mezi pozemským a nadpozemským se začnou postupně stírat a lidé si ještě během pozemského života budou vědomě připravovat uplatnění v nadpozemském Světě. A samotný pozemský život nebude útržkem bez smyslu, ale ukáže se jako vědomé tvoření, dodržením a doplněním úkolu, přijatého na sebe v obou světech!“
Země rychle přicházela k novému evolučnímu závitu a jakoby někde zdaleka se nesl hlas Učitele: „Můj Dům je prozatím v poušti, kde jsme se sešli pro budování Nové Epochy.“
Poznatky o Bratrství, které potkáváme v materiálech sbírky, jsou nové a netušené a odhalují málo známé aspekty jeho činnosti. Dříve jsme vystihovali život Bratrstva z mýtů a legend. Nový kanál dal příležitost získat informaci o jeho reálném životě, podobném i nepodobném našemu pozemskému.
„Kromě nízkých květin, Má zahrada je plná i rostlinami dlouhými a táhnoucími se. Když je počasí pochybností, mnohé rostliny se vnášejí dovnitř. I na římsách schodiště stojí květiny, a zahradník stařík odnáší již odkvetlé rostliny… Červeno-žlutá Věž je spojena přechody s ostatní budovou. Z dálky budovy lze přehlédnout časem opracované skály, lehce svažité. Okna vnějších stěn lze přijmout ptáky za hnízda. Pustatina kolem není smutná. Často prochází poutník, nepodezřívajíc, ale udivujíc se chování svého koně nebo velblouda. Zvířata obracejí hlavy k neživým kamenům a také se pokoušejí zabočit tam, kde jsou jakoby nashromážděné skupiny balvanů. Někteří dokonce viděli nápisy na stěnách, avšak nakonec, přijali je za práci červotočů. Pochopitelně, neočekávaný poutník bude vždy odveden stranou. Každý cosi slyší. Ale obyvatel pouště je zvyklý k hlasům a ohněm pustiny.“
Předtím, než Elena Ivanovna navštívila Bratrstvo, prošla příslušnou přípravou a ukázali jí jeho Muzeum, unikátní sbírku exponátů, vypovídajících o kosmické evoluci naší planety. Tamtéž, v pevných stěnách Věží Posvátné země, nacházel se Kámen, jeden z nejtajemnějších úkazů na Zemi.
„Kámen spočívá na podušce, která leží na podstavě z mramoru a oddělená kruhem kovu Lítia. Tam, v rytmu, mlčíc nasycujeme prostor. Hluboce leží tato Úschovna, a mnohí nemají tušení, jak během jejich snu Bílé Bratrstvo schází po galeriích na noční bdění.“ Toto „noční bdění“ je věrně a zřetelně zobrazeno Nikolajem Konstantinovičem Rerichem na obraze „Nejposvátnější (Klenot Hor)“. Jeskyně, ukrytá hluboko pod zemí, obrovské monolity horského krystalu, tajuplná zlatavá barva, oblévající postavy v dlouhých jasných oděvech, Číše s plamenem v rukou Představeného a nezřetelně označený předmět na základně zmramor. „Noční bdění“ je velmi významný energetický proces přivádějící v soulad rytmus Planety s Kosmickým magnetem. Energetický rytmus samotného Kamene je rytmem Kosmického magnetu nebo Srdce našeho Vesmíru, které se nachází v prostranství souhvězdí Orion. Energetika Eleny Rerichové byla souhlasná s rytmy Kosmického magnetu právě prostřednictvím tohoto Kamene. Jinak by se experiment neuskutečnil. „Když centra věrně odrážejí vůli Kosmického magnetu, – napsané v jedné z knih Agni Jógy, – pak psychodynamika ducha sjednocuje Vyšší plány s planetou“.
Dýchání nebo rytmus Kosmického magnetu určuje zrození a umírání Vesmírů. Potom je třeba, aby jakékoli kosmické tvoření probíhalo v jeho cyklech, jinak nepřinese požadované výsledky. V Kameni, uváděl Učitel, „je obsažena částka Velkého Dýchání – částice duše Orionu. Odhalil jsem význam Kamene. Naznačil jsem na Klenot Velkého Ducha. Urusvati, je třeba připojit kámen ke tvému bytí. Kámen, nacházející se u tebe, splyne s tvým rytmem a prostřednictvím souhvězdí Orionu upevní svazek přisouzenou cestou“.
Tentokrát Evoluce předala Kámen, nebo Poklad Světa, ženě. Protože nad novým závitem Kosmické evoluce vyšla modřilá hvězda Matky Světa a se jménem ženy začínal Nový Svět.
Základní etapa kosmického experimentu, navzdory všem obtížím a nebezpečí, zakončila úspěšně uprostřed roku 1924. Druhého června nad Planetou zazněl rozechvělý hlas Učitele: „Kristus zapálil modrý oheň. Kristus poslal požehnání… Nikdy tak nevoněly lilie a Buddha si oblékl fialový šat… Slavnost Urusvati – Náš Svátek…“
Planeta hlas neslyšela. Avšak Ona, Jediná, všechno pochopila. Vznešený prstenec Bratrstva se dotkl její hlavy. „Urusvati, nad tebou je Naše Obruč s Kamenem“.
