Od této chvíle Elena Ivanovna Rerichová nastoupila na cestu hrdinské tvorby, která pokračovala po celý její zbývající život. Tato cesta probíhala těsně s trasou Centrálně-Asijské expedice a byla s ní nerozlučně spojena. Tato cesta s ní zůstávala, když se koncem roku 1928 Rerichovi přestěhovali do prastaré himálajské doliny Kulu. Právě tam se její Ohnivá Zkušenost rozvinula do nepozemských výšek a stala se základem její účasti v Kosmickém Budování, nebo ve Spolu-Tvoření s Velkým Učitelem a Kosmickým Hierarchou. Tam, v domě v ústraní, stojícím na horském úbočí nad vesničkou Naggar, probíhala práce, ukrytá od nepovolaných očí, mající však nejdůležitější význam pro naši Planetu a její budoucnost. Tam vznikalo Budoucno, tam se tvořil Nový Svět a připravovaly se potřebné podmínky pro vznik Nového Člověka. Tam působila samotná Evoluce, budovaly se osnovy nového myšlení lidstva 20. století, zakládal se energetický základ jeho Přetvoření a rozšíření jeho Poznání.
Z dálky vše působilo nejobyčejnějším způsobem. Ve vile, která byla odkoupena od radži Mandi, se usídlila rodina Rerichových. Majitel domu, známý malíř Nikolaj Konstantinovič Rerich, zanedlouho odešel do Ameriky, kde se nacházelo muzeum pojmenované jeho jménem. V domě zůstala jen manželka umělce Elena Ivanovna Rerichová. Od prvních dnů, s příchodem, nastalo jejich sledování. Anglická výzvědná služba koloniální Indie, vidící v každém Rusovi sovětského špiona, podezřívala v tomhle i samotného Rericha. Rádža Mandi, který vlastnil vilu v Naggaru, se pokoušel vrátit peníze a zrušit prodej. Posílal Elene Ivanovně výhrůžné dopisy s požadavkem, aby převzala zpět peníze za koupi. Koloniální úřady nechtěly vpustit Nikolaje Konstantinoviče zpět do Indie a tento spor se natáhl na tři roky. Elena Ivanovna se znepokojovala o muže a truchlila za syny. Vila Rerichových zaujala pozornost místní šlechty. Do domu přicházeli návštěvníci, které zdvořile vítala paní domu. Čas od času prováděla opětovné návštěvy, snažila se udržet se sousedy přátelské vztahy. Dělila se s nimi o zážitky z expedice, které se před nedávnem zúčastnila a vyprávěla o plánech založení naučného Institutu Himálajských výzkumů. Pro Institut skupovaly přilehlé pozemky, na kterých se chystaly budovat potřebné budovy. Návštěvníci, a obzvláště návštěvnice, dychtivě poslouchali paní domu, vzdychali a udivovali se. Jistě by se divili ještě více a možná i ohromili, kdyby viděli deník Eleny Ivanovny.
„ 1. července. Noc byla teplá – déšť. Dlouho jsem nemohla usnout, byla jsem pod dojmem neobyčejné besedy s Vladykem M. (1) . Pocit radosti a obrovské odpovědnosti. Bolestná touha potvrdit velkou důvěru Vladyky naplňovala mé bytí. Dlouhotrvající chvíli jsem cítila působení paprsků – vibrace lůžka a těla. Slyšela jsem mnohé odpovědi na mé otázky, ale nezapisovala jsem. Nad ránem jsem slyšela a zapsala, ale poznámka je nečitelná“ … „ Srdce pracovalo slabě, musela jsem vzít strofantin. Jako vždy, ležím hlavou na pytlích ledu, také na nohou leží sáček“ … „Podvečer dusno zesílilo – velmi těžko, během besedy s Vlad(ykem) jsem si potírala nos a rty mentolem. Beseda u Křesla Vladyky:“
– Urusvati může zaznamenat zvlášť Moje Tajemství. Vidím v Mých listech vzkaz lidstvu k dalekým světům. Avšak lidstvu je třeba především se prorodit a uvědomit si všechny nekonečné rozměry. Během dne promluvím o Archátovi(2) a Jeho srdci. Moje Urusvati, tobě odhalím tajemství. Tvoří F(ujama)(3) , čistý F(ujama) usměrňuje vědomí. Budeme se radovat.
„Je správné tvrzení paní Al. Cleather, že žena nemůže být celistvým adeptem?“
– Ne, Matka Světa(4) – je Naší Hlavou! Příklady kněžek to mohou osvětlit. Muž se musí projevovat ve viditelném, žena – v Neviditelném.
„Je správný můj pocit ohledně mých vtělení?“
-Tvůj pocit a poznání jsou správné, ale mnoho je složitého v životě.
(1) Vladyka М. – Vladyka Mória – Velký Učitel Bílého Bratrstva, Učitel E.I.Rerichové
(2) Archát – (sanskrt – Arhat – ten, který je „hoden“), bratr Bílého Bratrstva, duchovní praktik, který „odložil břemeno“, dokonalý člověk, který uskutečnil vhled do pravdivé povahy existence, realizujíc nirvánu, jako kulminace duchovního života na zemi.
(3) Fujama – duchovní jméno N.K.Rericha
(4) Matka Světa – „ ... velká manifestace Ženského Počátku, ve které je odhalena duchovní Matka Krista a Budhu. Ona byla Ta, která Je učila a vyslala na hrdinství. Od nepaměti posílá Matka Světa k uskutečnění. V historii lidstva Její Ruka vede nepřetržitou nit. Na Sinaji zazněl Její hlas. Přijala podobiznu Kali, byla u osnovy Isis a Ištar. Po Atlantidě, kdy Lucifer nanesl úder Duchu, Matka Světa začala tkát novou nit, která od nynějška začne zářit. Po Atlantidě, Matka Světa zahalila svou tvář a přikázala nevyslovovat Její Jméno, dokud nepřijde hodina Hvězdného Znamení. Manifestovala se pouze částečně; nikdy se nemanifestovala v planetární míře …
Matka je Krása; Její svět je sebe-obětavost. Právě těmito dvěma podstatami jsou otevřeny Brány. Most mezi planetami a zkrácení cyklů mezi rasami, spočívá v těchto dvou základech.
Skutečně, Moc zdobící náš Vesmír je utvrzena jako naše Matka Světa – Ženský Počátek.
( E.I.Rerichová)
A ještě:
„Noc na 2. července. Nov, noc je velmi dusná, ale soužení, když jsem si lehla na postel, ustalo. Vidění Ruce Vlad(yky), držící a zvedající se jakýmisi nástroji cylindrického tvaru s rozšiřujícím se dnem. Zaspala jsem brzy. Probouzeje se, viděla jsem rozpadající se oblak černých jisker, ale pokryl se duhovou září silného světla. Působení Paprsků Vladyky bylo krátké, ale opětovné, slyšela jsem málo.“ … „Večer. Besedu o Nekonečnosti a Šambale ukončil Vl(adyka) obrácením se k mému dětství:
– Když duch dívky může pociťovat Bratry lidstva, pak jméno tohoto ducha je světlonosný meč. Když duch může tušit od dětství, že Bratři člověčenství přerozují jsoucno, pak duch nese světlonosné jméno. Vladyka daroval vysvětlení vidění.
– Vidění Urusvati o našich nádobách pro kondenzování prány – důležitá zkušenost. Široké pole osévá F(ujama). Široké pole zkrášlí Urusvati.
Deník byl z druhého života Eleny Ivanovny, toho, který byl nedostupný jejím hostům a návštěvníkům, neuvědomujících si, co stálo paní domu jejich návštěvy.
Deník z 1929 roku, a zvláště tento jeho úryvek (červenec – říjen), který se předkládá čtenáři, podával svědectví o dalším postupu Eleny Ivanovny na cestě Kosmického Přetvoření. Připravujíc energetický základ přetvoření lidstva a jeho přechod na nový energetický druh, sama pokračovala v změně, podstoupila jeden vysoký stupeň Kosmického Vzestupu za druhým. Prostřednictvím ní Kosmická evoluce ukazovala se vší přesvědčivostí možnosti podobných výdobytků celému lidstvu. Deník Eleny Ivanovny je unikátní a výjimečný. Je v něm, poprvé v moderní historii lidstva, krok po kroku popsaný proces pozemského Přetvoření, probíhající v úzké spolupráci s Vyššími Silami.
Učení Živé Etiky obsahovalo jednu důležitou myšlenku – evoluce lidstva nemůže pokračovat bez spolupráce s těmito Silami, bez spolupráce s Vyššími Světy. Historie Planety je plná znamení takové spolupráce.
O tomto psali ruští filozofové doby Stříbrné (1) . Velký Solovjev to nazýval teurgií.
(1)Stříbrný věk – perioda v historii ruské kultury, chronologicky spjatá se začátkem 20. století, spadající pod epochu modernismu.
Teurgická tvorba se na vlastní oči uskutečňovala ve vile, ležící v uzavřené himálajské dolině, ničím neobvyklým se nevyčleňujíc na obecném pozadí.
Nad vilou a horami plavaly mlhy, padaly deště, jasně svítilo slunce nebo vycházel měsíc, den se měnil nocí a znovu nastával nový den, nad ní se v noci blyštily hvězdy a neustále svítilo souhvězdí Orion. Spolu s horským vzduchem na vilu pronikaly prorocké sny, přicházely vidění, zněly druhým neslyšitelné hlasy, doléhaly slova a jen ona, Elena Ivanovna Rerichová, všechno viděla a slyšela. Přes vilu přetékal Velký čas, v jehož proudu se v tichosti završovaly důležité skutky. A tak, pozdě po půlnoci, na úpatí hory svítilo ojedinělé okénko pokoje, kde žila a pracovala Ta, které Kosmičtí Hierarchové svěřili svou Spolupráci. V pokoji stálo kožené křeslo, ve kterém občas seděla ona, avšak které, podle jejího úsudku, patřilo Učiteli, nebo Vladykovi. U tohoto křesla se konaly besedy, které vyúsťovaly do uspořádaného systému Živé Etiky, která se stala základem Nového kosmického myšlení na planetě. Deník Eleny Ivanovny nám dává možnost ocitnout se v laboratoři tohoto podivuhodného tvůrčího procesu. Tehdy, v 1929, Učitel a jeho spolupracovnice, završovali jednu z nejdůležitějších knih Učení – „Nekonečnost„. Mnohé z toho, co najdeme v těchto besedách, nám bude známo, ale nemálo si přečteme poprvé.
„Kniha Urusvati“ – zapisovala Elena Ivanovna slova Učitele, – „je dar lidstvu. Utvrzuji: dar ducha a přiblížení ducha dá lidstvu novou nastíněnou linii, vedoucí k vyšším projevům ducha.“
Toto přiblížení Ohně, nebo vyšší energie, probíhalo také zde, ve stejné laboratoři. A tu, pozdní večeře, zněl hlas Učitele:
„Když jsme My dali Naší Urusvati příkaz vést lidstvo na nový stupeň, tento jev naší Stoupenkyně je tak vysoký, že přirovnávat k němu různé médijné projevy jsou rovné kapce mutné vody v ohnivé Číši. Potom řeknu – objevení pochopení vysokých ohňů přivede (lidstvo) na výšku čistého ohně. Nositelka Číše ohně dá nový stupeň lidstvu. Tobě, naší stoupenkyni, posíláme Naši moc.“
Číše Ohně, číše Vyšších energií, se musela rozhořet ve stejné nositelce. Experiment s ohnivými energiemi, jak víme, začal v roce 1924 a skončil úspěšně. Tehdy se u Eleny Ivanovny otevřela ohnivá centra. Od té chvíle před ní stál úkol zažehnout v sobě ohně Vyšší energetiky. Právě oni přetvářeli hrubo-hmotné tělo Eleny Ivanovny v jemné, způsobilé propustit a asimilovat tuto energetiku. V pozemských podmínkách se měnilo její tělo a ona se stávala pramenem přetvářející energie pro ostatní, pro ty, kteří si mohli osvojit tuto energetiku.
„Proměnění,“ – říkal Učitel, – „je Naším nejkrásnějším ustanovením Kosmického splynutí. Ten stupeň Kosmického proměnění, kdy člověk ukončuje pozemskou pouť, My nazýváme Kosmickou radostí. Úkaz završení – je nejobtížnějším výsledkem. Přeměna ve vyšších sférách je mnohem snazší.“
V Kulu, v roce 1929, Elena Ivanovna prošla nejtěžší etapu své Kosmické pouti. Ani vnější, ani vnitřní okolnosti jí v tomto nepříliš příznivě pomáhaly. Vedle ní nebylo blízké, stály v čele amerických spolupracovníků, ponechávajíc jí jen přání nejlepšího. Neporozumění, které vládlo v jejich středu, pokračovalo. Přítel byl v konfliktu s přítelem, se žárlivostí přistupovali ke Sviatoslavu Nikolajevičovi (S.N.Rerich – syn E.I.Rerichové a N.K.Rericha), neopomínajíc každou příležitost jak se ho bolestivě dotknout. Toto nutilo také Učitele mluvit na jejich adresu příkrá slova. Všechno toto ji krajně zarmucovalo a vyvádělo z kolejí. Radža Mandi pokračoval v naléhání na vypovězení smlouvy o koupi vily a posílal dopisy s různými požadavky. Žila ve světě, kde nikdo nemohl pochopit, co s ní probíhá, nikdo si nepřál porozumět tomu kosmickému úkolu, který před ní stál. Ona věděla, že tak bude, avšak už ji nic nemohlo zastavit. Učitel se stal její oporou a útěchou. Její měnící se energetika se stále více a více, v procesu syntézy, sdružovala s Jeho.
Jen takto mohla pokračovat vzájemná kosmická tvorba, tvorba Nového Světa, Nového člověka. A když Učitel pomáhal a podporoval Elenu Ivanovnu, tak i ona ve vztahu k Učiteli dělala totéž.
„Když Bratři lidstva“, – říkal On, – „zakoušejí soužení v žijícím uvědomění zevnějšku lidstva, mohou nanejvýš říci: budujte vaše hypotézy podle vámi zjevených přízraků. Vždyť my jsme jenom přelud lidstva… Ale když duch utvrdí naši existenci, pak z přízraků se staneme Ohnivými Uskutečněními. Urusvati ví, Urusvati svědčí.“
Ona fyzicky bolestně strádala tím, co s ní probíhalo. V Deníku o tom psala každý den – o vynechávání v srdci, o zánětlivých procesech, o bolestech v nervovém systému, o mučivých řezáních v kloubech. Psala o tom ne proto, aby si komusi postěžovala. Pozorovala sebe jako výzkumník, a tato pozorování dávají nauce postupem času neocenitelný materiál, související s energetikou člověka a procesy jeho přetvoření. Dávají budoucímu lidstvu výpověď spolupůsobení Vyšší energetiky se zemskou, což se ukazuje nejvážnějším momentem v případě zkoumání evolučních procesů. Elena Ivanovna v sobě prožívala všechny nesoulady vysokých vibrací Ohnivého Světa s nízkými vibracemi hutní materie. Energetika evoluce neexistuje sama pro sebe, zosobňuje se v člověku. Ve 20. století se takovým člověkem stala Elena Ivanovna Rerichová.
Její nejtěžší práce neznala odpočinek. Dnem i nocí zněly hlasy, vznikala slova, vzněcovala se vidění. Únavou ne vždy mohla zaslechnout tato slova. Ty, které slyšela, někdy k ránu zapomínala. Její statečnost byla natolik velká, že Kosmičtí Hierarchové dali její práci a hrdinství nejvyšší ocenění, a obzvlášť Ten, který se nacházel vedle ní a byl s ní spojen stříbrnými nitěmi Kosmické Spolupráce.
„Největší výsledek je zjeven Naší Urusvati, mnoho vysokých duchů shořelo od nemožnosti pojmout všechny ohně v zemském obalu (těle)“, – podotýkal Učitel. Ona pojala do sebe v té době 14 Vysokých ohňů. Tyto ohně tvořily Nový Svět planety a jejího nového člověka. Občas ztrácela jistotu v sobě – zda správně pochopila Učitele, zda pravdivě jednala, zda nezahubila to, co tak bolestně a dlouho vystihovala.
„Psychodynamika ducha Urusvati se proměňuje nejnasycenějším ohněm“ – potvrzoval Učitel. – „Urusvati uskutečňuje pokyn Vladýk.“
„Vladyko, Vy mě tak vynášíte, avšak kdeže jsou mé síly?“ .. odpověděla ona. – „Mně se zdá, že jsem slepá, hluchá a nemá, a tak těžko je setrvávat v nečinnosti.“
„Projev sobě spravedlnost“, – nástojil Učitel, „cesta dokončení je překrásná, ale ne snadná.“
Tyto dialogy, tak, po lidsky pochopené a tak skutečné, jako by přibližovaly k nám Velké obrazy, a činí je dostupnými pro nás.
„Říkám, Já slavnostně utvrzuji, když dáváme Světu dar, to na hrdinství posíláme nejbližší. Mohu potvrdit, že cesta světa – cesta ohně prostranství. Dám vám mou moc. Má Urusvati Můj oheň! Má F(ujama) Můj meč! Psychožití mých děl – tvůj oheň! Bez tebe by nebylo budování! Náš F(ujama) – ohnivé jednání!“ – říkal Učitel.
U Eleny Ivanovy – oheň, u Nikolaje Konstantinoviče – ohnivé jednání. Tato myšlenka o velkém významu tvůrčí harmonie dvou počátků, ženského a mužského, prochází vyjádřeními Učitele během celého Deníku.
Právě Nikolaj Konstantinovič přeměňoval, ba dokonce přetvářel ohnivou energetiku Eleny Ivanovny v ohnivou činnost, na zemskou tvořivost, bez které by nebyl možný na planetě stupeň Nového Světa. A v tomto spojení „Učitel – Elena Ivanovna – Nikolaj Konstantinovič“, velmi připomínající tvůrčí trojici, každý zajímal své místo. Prostřednictvím Nikolaje Konstantinoviče a jeho umělecké tvorby přicházela na zem energie Krásy, bez které není evolučního postupu.
„Věrná Urusvati“, – potvrzoval Učitel, – „překrásná skutečnost je v Kráse! Kosmos utvrzuje tímto vzorcem evoluci. Kosmos navádí svět k osvojení krásy. Ano, skutečně, Matka Světa vlastní (přijala) Magnet Krásy, a tam, kde oheň prostranství shromáždil utvrzení svých forem, tam se projevil oheň ducha.“
Jasnější je těžko říci. Oheň ducha dává zrození Kráse forem, smyslů a myslí. Slovem, všechno to, z čeho začíná a pokračuje evoluce lidstva.
„Krásou a srdcem se tvoří světy.“ A ještě: „Utvrzuji Krásu“, – říkal Učitel.
Proces přetváření pokračoval. Vyšší energie ústily do Eleny Ivanovny dávaly o sobě vědět vibracemi. Ona je přizpůsobovala a v syntéze zahrnovala, nehledě na nic, postupujíc k naznačenému cíli. Před ní stála nejsložitější úloha – překlenout v sobě dualitu (dvojakost) – zemi a nebe – které bylo třeba spojit v jedno a odstranit diferenciaci a rozdělení jednoho s druhým, která činila její život bolestně rozdvojeným, a nutili tělo trpět, pociťujíc nesoulad jednoho s druhým.
„A jako paprsek přede mnou stojí Mystérium Bytí. Tento Paprsek, který sjednocuje pouť tisíciletí. Tento Paprsek, který přetváří tisíciletí v jeden okamžik před novou cestou. Tento Paprsek, který přetváří pozemské záhady na vyšší Zákony. Tento paprsek, který přetváří zemské břemeno na jas Krásy Vesmíru.“
Toto je opět Učitel. Sotva by mohl někdo, kromě Něho, tak živě, krásně a přesně nastínit tuto etapu cesty přetvoření, před kterým stála tehdy, v roce 1929, Elena Ivanovna Rerichová. Její bylo třeba přeměnit „zemské břemeno na záři Krásy Kosmu.„
Odlišné energie, které přijímala Elena Ivanovna se postupně „zahlazovaly“ přítel s přítelem, slučovaly se v harmonický celek, a vznikl moment, kdy před ní stála otázka – „být či nebýt“. Vyšší energetika v této syntéze zvítězila nad nižší, vysoké vibrace získaly navrch nad nízkými. Pozemská pouť spolupracovnice Kosmického Hierarcha byla završena, ona se odpoutala od země, v ní zapálené ohně se přitahovaly k ohnivým Vyšším energiím. A tehdy se Učitel obrátil k ní:
„…Moje Urusvati, mohutnost budoucího života jeví planetární prostranství malým pro syntézu tvé tvorby.“ … „ Syntéza Číše (1) je tak zkondenzovaná, že už nemusí být projevena v jedné oblasti. Ve tvém završujícím se životě leží jako základní kámen hrdinství Matky Světa. Ty ustanovíš tento psychický život ve tvoření kolem projevených sfér. Musíš zůstat, toto století spěchá ve tvém hrdinství. Nikdo tě nemohl nahradit! – Největší kosmické znamení!“
(1) Číše (Kalich) – Srdce Jemného Těla, kde jsou shromážděny akumulace mnoha životů – uchovány ve formě (podobě) Ohnivé Podstaty.
Od pradávných dob Kalich (Číše) je symbolem Služby. Dary Vyšších sil jsou shromažďovány v Kalichu a předány z Kalicha. Symbol Kalicha vždy znamenal sebeobětavost. Kdokoli, kdo nese Kalich, nese Uskutečnění. Každý vznešený skutek může být označen symbolem Kalicha. Všechno Nejlépe, vše pro blaho lidstva, může nést tento Symbol. Kalich Grálu a Kalich Srdce, které jsou oddány Velké Službě, jsou největším Kosmickým Magnetem. Srdce Vesmíru se odráží v tomto velkém symbolu. Všechna zobrazení Hrdinů Ducha mohou být znázorňovány jako nesoucí Kalich. Celý Vesmír se odráží v Kalichu ohnivého ducha. Kalich obsahuje akumulace staletí, které jsou shromážděny kolem semínka ducha. Je třeba přijmout utvrzení Kalicha, jako velký symbol v každodenním životě. Malé děti a mládež, by měly by vedeny k přemýšlení o Kalichu. Člověk by měl porozumět naprosté rozmanitosti forem velkého symbolu Kalicha.
Oheň Kalichu reprezentuje psychodynamiku, která rozněcuje (zapaluje) všechny energie kolem něj.
Centrum Kalichu je umístěno poblíž srdce, uprostřed svazků nervů. Kalich je ohniskový bod všech emanací. Je to ohniště, ve kterém a jehož prostřednictvím jsou všechny emanace semínka ducha lámány a vyzařovány (rozptylovány). Kalich utváří trojúhelník mezi centrem srdce a solar plexusem. Nachází se nad solar plexusem, na úrovni srdce. (E.I.Rerichová)
„Ty musíš zůstat“ – slova největšího evolučního významu. V tomto posledním pozemském životě jí ještě zbývalo nemálo vykonat. A před ní znovu radou probíhají její předchozí vtělení: Indie, Egypt, Francie. Slova Učitele zněla jako příkaz – „Musíš zůstat“. Ona zůstala. Nikdo ji nemohl nahradit na Zemi, nikdo, kromě ní, neprošel tak dlouhou a nesnadnou cestu v čase a prostoru novodobé pozemské historie. A tato cesta, dlouhá tisíciletími, ji připravila k tomu nejvážnějšímu, co jí bylo souzeno završit ve 20. století. Její rozdvojenost mezi světy – Ohnivým a pozemským – končila. Zůstala na zemi, ale už jí nepatřila. První stupeň experimentu/praxe Kosmických Hierarchů se ukončil a přinesl nevídaný výsledek – na Zemi vstoupila Žena nového energetického druhu, s jiným tělem, s ohnivou energetikou; avšak s poškozeným srdcem, kterému bylo nutné po celou dobu pomáhat. Stala se Zvěstovatelkou nastoupení Nové Epochy a příchodu Nového lidstva, její osobní přetvoření a nová energetika přispívaly k přechodu planety na nový evoluční závit. Nyní záviselo na samém lidstvu, zda završí tento přechod, nebo ne.
Tohoto nastávajícího Nového člověka V.S.Solovjev a Učitel nazývali Bohočlověkem, jinými slovy, tím, v němž výše převažovalo nad pozemským.
„O Bohočlověku“, – vysvětloval Učitel, – „se tak hodně mluví, usilujíc o jeho zbožšťování. Kolik je památných záznamů, poukazujících na Obrazy upřených k Vyšším Světům. Ale tak nejasně jsou zastoupeny v lidském poznání! Bohočlověk, jen odchodivější do jiných světů! No My – Bratři lidstva – hledáme a utvrzujeme Bohočlověka na Zemi. Všechny Obrazy si ctíme, ale obzvlášť zevnějšek Bohočlověka, který nese v srdci naplněnou Číši, hotového k letu, avšak nesoucího Číši na Zemi. Odmítajíc své určení, On napíná ohnivé soucno. Tvoříce účel, člověk utvrzuje Kosmický magnet. Bohočlověk – tvůrce Ohnivý! Bohočlověk – nositel ohnivého znaku nové rasy. Bohočlověk hoří všemi ohněmi – toto zařaďte do záznamů o Bohočlověku. Archát – Agni Jóg – Tara tak vneseme. Urusvati, nastupuje nový stupeň. U Archáta a Tary, se tvůrčí článek semkl. Kolik neviditelně krásného je projeveno.“
Na konci 20 let 20. století se takovým člověkem stala Elena Ivanovna Rerichová, projdouce nelehkou cestou osobního Přetvoření. Nesla v sobě nejen ohne Vyššího světa, ale i tu Krásu, jejíž přetvářející moc tvoří Nové Světy.
„Když Tara Světla„, – říkal Učitel, – „osvítí svět dalekými světy, ona vkročuje jako zjevení Krásy. Když Tara Srdce osvětluje svět láskou, tehdy se ona utvrzuje úkazem Krásy. Říkám – žiješ a budeš žít, jako symbol Krásy.“
Elene Ivanovně bylo předurčeno shromáždit šestou rasu, znamenající Nový Svět, který se vytvářel Vesmírem ve spolupráci se zemí. Příklad Eleny Ivanovny byl velmi důležitý, protože on přesvědčivě ukázal, že Nový Svět a Nový Člověk, v evolučním smyslu, mohou být stvořeni jen v teurgické spolupráci s Vyšším. Všechno to, co vznikalo na planetě ve 20. století s volajícím pojmenováním „Nový“, avšak s plnou izolovaností tohoto „Nového“ od Vyšších Sil a Vyššího Světa, byla nanejvýš iluze, zdržující náš pohyb ke skutečnému Novému Světu, ke skutečnému Novému. Iluze se ukázala všemocná a zavedla do slepé uličky miliony lidí, kteří z ní dodnes nevyšli a střízlivě ještě neznali, což znamená nový závit evoluce, který přináší Zemi Nový Svět a utváří Nového Člověka.
19. října 1929 v „Besedě u Křesla Vladyky“ Učitel řekl Eleně Ivanovně následující: „… Tobě, Naší Urusvati, je dán úkol očistit planetu od klamu zabloudění. Tak se lidstvo může učit na velké zkušenosti. Všechno násilné, všechno hrubě vnější (okázalé), vše fyzicky projevené ustupuje jemnému principu. A proto se začátek nové rasy zakládá na projeveném, utvrzeném principu ohně na Zemi. Takto tvořivá syntéza Naší Urusvati probouzí poznání. Já, M. říkám – Nová rasa se utvrzuje ohněm, utvrzeným tvorbou syntézy Lotose Urusvati. Sdílí se každá nová Kosmická síla – ano, ano, ano. Takto neviditelně vchází v bytí lidstva nová moc.“
Lidstvu zůstalo jen porozumět, k čemu došlo. Bohužel, jako vždy, nestalo se tak. V důsledku toho se vytvořila na Zemi ve 20. století složitá a obtížná situace. Starý svět už energeticky dožil a proto neodpovídal úkolům Kosmické evoluce. Nicméně podstatu tvorby Nového Světa si lidstvo ještě neuvědomilo. Proto se přechodné období od starého k novému prodloužilo, což přivedlo ke vzniku krizové situace v důležitých oblastech lidské činnosti.
Chci upozornit čtenáře, že čtení částí Deníku, obsaženého v této publikaci, je úkol nepříliš snadný. Každá fráze zde nese hluboký smysl, jejíž pominutí může ochuzovat pojímání samotného textu. Se zvláštní pozorností je třeba se postavit ke textům samotného Učitele, v nichž je obsaženo nemálo nového a poučného, týkajícího se hlavních problémů, spojených s rolí samotného Učitele i Eleny Ivanovny v přípravě energetických podmínek pro Nový Svět a Nového Člověka na naší planetě.
Je známo, jak velký zřetel věnovali Učitel a Elena Ivanovna problémům nauky obecně, formování její metodologie a nových jemně-energetických studií. Na základě informací, sdílené jejím Učitelem, Elena Ivanovna sestavila dvě pozoruhodné práce, které jsou také součástí této sbírky. Jedna se nazývá „Kosmologické Zápisy“, druhá – „Výzkum schopností člověka“. Obě jsou úzce spjaty jako přítel s přítelem i problémy, odražených v Deníku.
Tyto práce byly zhotoveny podle Pokynu Učitele. „Moje Kniha znalostí“, – říká Učitel, – „se nachází ve tvém vlastnictví. Tato Kniha obsahuje Poznání všezahrnující a Nauku Budoucnosti“. V první z nich se projednávají zvláštnosti Kosmického magnetismu, Kosmických rytmů a nových Kosmických energií.
„Ur(usvati) položí základ Výzkumů vědeckých přístupů ke zkoumání schopností člověka ve spojení s Kosmickými Paprsky a Proudy“.
Tomuto studiu vlastností člověka je zasvěceno druhé dílo, představující, podle mého názoru, neocenitelnou metodologickou pomůcku pro současného vědce, dostatečně duchovně rozvinutého a nacházejícího se správné úrovni poznání. Práce obsahuje podrobný plán zaměření nové vědy. „Bez zjevení Institutu výzkumu„, – řečeno v úvodní části, – „skrytých sil a schopností člověka, vzájemné spolupráce a vzájemné závislosti Mikrokosmu a Makroskosmu, se neuskuteční Nová Éra. Nová věda o sílách a schopnostech člověka musí vstoupit do života“.
Naostatek, Institut Himálajských výzkumů, byl založen také podle plánu Učitele a pracoval na základě Jeho koncepce. Není na tom nic překvapujícího, protože všechno, co dělali Elena Ivanovna a Nikolaj Konstantinovič Rerichovi a následně jejich synové, mělo ve své osnově tvůrčí záměry a plány samotného Učitele. Institut Himálajských výzkumů byl prvním stupněm, začátkem velkolepého Institutu člověka, majícího svůj cíl nejen teoretická bádání, ale i praktické použití znalostí, získaných při těchto výzkumech. „Člověk“, – potvrzoval Učitel, – „je projeven jako osvojovatel všech Sil Vesmíru, ale spolu s tímto je jejich přetvářatelem v prospěšné nebo zkázonosné působení, přiměřeným jeho mravnímu rozvoji.“ Úroveň mravního rozvoje byl hlavním konceptuálním momentem v nauce. Činnost Institutu, který zahájil svou práci v daleké himálajské dolině Kulu, poutajícího pozornost velkých vědců světa, jako A. Einstein, J.CH. Bose, N.I. Vavilov, skončila v důsledku druhé světové války. Po válce již nebyl obnoven.
Do tohoto sborníku jsou rovněž vloženy dopisy Eleny Rerichové do Ameriky, během let 1945-1955. V nich pokračuje hlavní téma Deníku, avšak už trochu v jiném plánu. Od té doby problémy osobního přetvoření Eleny Ivanovny byly vyřešeny a pro ni začalo neméně náročné období – období aktivní spolupráce s Kosmickými Hierarchami v díle Kosmického Utváření (Budování).
Podrobnosti tohoto procesu ona nesděluje. V dopise ze 16. září 1953 píše: „Přebudování skončilo, a teď všechny mé „uzlíky“ – centra, musí sílit“.
Velmi se unavovala, zda spoluprací s jinými plány, nebo jinými světy i účastí v Kosmickém tvoření. Avšak evoluce potřebovala od ní tuto účast a pocit únavy se časem změnil na pocit štěstí, že mnohé může a mnohé dokáže.
„Je mi teď velmi těžko„, – psala, „obzvláště tyto dny, kdy se celý můj organismus nachází ve velkém napětí kvůli spolupráci s V(elkým) V(ladykem) v Kosmickém Budování a Tvoření. Objasnit můj vnitřní stav a účast na takové spolupráci nikomu nemohu, ano a ani není proč, považujíce za pomatenou mě odsoudí, co uškodí knihám Učení a mnohému jinému. Ale musím říct – těžko se mi sdílí s lidmi, kvůli úplné odloučenosti od zemské přitažlivosti, protože leckdy, jak říká Velký Vl(adyka), se sotva jedna desetina mé bytosti účastní pozemského vyjádření. Když řeknu, že se účastním v bitvách s paprsky na horizontu zjevujícího se Nebeského tělesa, krajně jedovatého a nebezpečného pro naši Zemi, jehož postup je nutné odsunout od orbitu naší planety, neukáže se to snad ohromným domýšlením a jednoduše opovážlivostí a především bajkou? Zeptáte se, jak tohle vím? Jistě, díky Velkému Vl(adykovi) se mi dostává objasnění nesrozumitelných vidění a různých náročných prožívání s nimi spojených. Takhle, nedávno, už na lůžku, jsem uviděla na horizontu nové, ohnivě hořící nebeské těleso, jako slunce, neviditelné samozřejmě pozemským zrakem a začalo mi být těžko od krásného světla, avšak neporozuměla jsem, že toto bylo těleso, proti kterému působila má magnetická síla . K tomuto bylo zapotřebí vysvětlení V(velkého) Vl(adyky). Pokud bychom Vesmírnou Spolupráci přivedli do pozemského poznání, součet dní pozemského existence by byl krátký. Vibrace Kosmické Spolupráce jsou natolik rozdílné od pozemských, že nemohou být pochopeny našim fyzickým mozkem bez jeho zničení. S takovými ohraničeními je nutné se smířit“.
Pracovala v Neviditelném prostranství jiného, vyššího rozměru. Pro pozemské poznání se toto mohlo zdát fantazií, výmyslem. Proto tak opatrně a obezřetně poodkrývala tajuplnou oponu nad Kosmickým Budováním. Oduševnělý Vesmír žil, dýchal a tvořil. Zněly vibrace, nedostupné pozemskému uchu, probíhaly události, nepostižitelné pozemským zrakem. Přibližovali se a odcházeli do nepoznaných hlubin prostranství jiných rozměrů energií. Stavitelé Kosmu tvořili ve viditelném i neviditelném. Probíhalo projevování Neviditelného Světa, nyní tak nezbytného pro zemskou evoluci, pro Nový Svět. A bez té, která zůstávala na Zemi, propouštějíc prostřednictvím sebe nové Paprsky a novou energetiku evolučního procesu, by sotva bylo umožněno uskutečnění jeho potřebného průběhu a jeho nezbytného důsledku – zjemnění hrubé hmoty a získání nových vlastností a způsobilostí člověka.
„Jistě“, – píše znovu, – „moje Kosmická Spolupráce mě náruživě vyčerpává. Ale je radostné uvědomovat si, že je možné poskytnout pomoc naší Zemi. Mnoho energie, sil odchází k zastavení rozbouřených živlů a k jejich lokalizaci mimo území, nejvíce chráněných. Zároveň, asimilace nových Paprsků v jejich nové kombinaci také neprobíhá snadno. Slabost i bolest v mých nohou jsou svědky takových nelehkých asimilací. Ale i tohle patří ke Sloužení i k výbavě. Nové Paprsky, přizpůsobené (asimilované) stanovenými duchy na Zemi, dají možnost používat tyto Paprsky a postupně přivykat pozemšťanům k nim, s velkým užitkem pro ně.“
Účastňovala se nejen v asimilaci nových Paprsků, ale také v ustavování nových rytmů zemské energetiky. Nová etapa evoluce potřebovala nové energetické podmínky a kladla před lidstvem nové úkoly, nejdůležitější z nichž bylo přiblížení a poznání neviditelného, uvědomění si role jiných světů v pozemské přítomnosti a vstoupení do vědomé spolupráce s těmito světy. Nadpozemský Svět a svět pozemský se měly spojit v této spolupráci a přinést pozemskému lidstvu širší porozumění prostranství různých rozměrů a vlivu Nadpozemského na pozemské.
„Právě zde na Zemi“, – psala Helena Rerichová, – „máme porozumět a procítit svůj život ve Třech Světech (1). Bez takového uvědomění naší účasti v bezmezném životě se nikdy nedostaneme ze staré koleje ohraničeného myšlení“. Méně a méně včas odpověděla na dopisy od spolupracovníků z Ameriky. Pokoušela se jim objasnit příčinu. Ale tam, na té straně oceánu, ji ne zcela chápali.
(1) Tři světy – fyzický, Jemnohmotný (astrální) a Ohnivý Svět
„Kosmická Spolupráce je“, – vysvětlovala, – „neobyčejně cenná, pokud se nacházím ve fyzickém těle a v jeho projeveném ohnivém očištění na pozemském plánu. Taková spolupráce je zvláště mohutná ve výsledcích, protože skutečně, je bezmezná v možnostech pro urychlení naší evoluce“.
Pozemské práce ji však neopustily ani na minutu. Znepokojuje se o obrazy Nikolaje Konstantinoviče, které se ocitli v rukou odpadlíka L.Horcha(1), vybízí spolupracovníky v Americe s překladem a publikací knih Živé Etiky, urovnává konflikty mezi nimi, věnuje se výborům Dohody (Paktu) Rericha(2) a mnohým jiným, které ji obklopující bezstarostně přenášely na její ramena. Stává se jí stále těžší a obtížnější žít ve středu lidí. Znovu a znovu vysvětluje svým spolupracovníkům, že: „Nikdo mě nemůže nahradit v této práci (Kosmické Spolupráci) s V(elkým) Vl(adykem), protože pro takovou práci je nutné projít nejen skrze otevření všech center, ale i přes ohnivou vše-proměnu jejich a celé bytosti a projevit se již na rozdělení svých tří těl (pozn. překl. fyzické, astrální a ohnivé tělo)“.
Je jí už 75 let, a ví, že její pozemský život se stává kratším a kratším. Přichází významná informace od Učitele, a ona ji stačí jen zapsat a znepokojuje se, že nestihne uvést zápisy na řád. Snaží se připomenout těm, na jejichž listy jí připadá odpovědět, o Kráse, hlavním počátku vší evoluce Světů, o nastávajícím Novém Světě. „Vysoká duchovnost“, – poznamenává ona, – „je zářivá láska ke všemu Krásnému“. Současně s tímto vším, v ní žije neumírajíce, mysl o navrácení se do vlasti. Chápala, že je tam zapotřebí více než kdekoli jinde. Nicméně okolnosti nebyly příznivé tomuto návratu. Žije v naději, že v Rusku nastane čas změn. Ale Učitel odkládá její cestu opět a opět. V roce 1950 On jmenuje vytoužené datum, rok 1953. Přišel rok 1953, odešel Josif Stalin a zdálo se, že nyní se vše rychle vyřeší. Ale všechno se opět znejistilo a Učitel ji nechtěl riskovat. Zachycovala každou správičku z Ruska a jakoby utěšujíc se psala: „Jedno je nezvratné – Nejlepší Země (Země) (Rusko – Ľ.Š.) – je vítězná ve všem.“ Byla plná plánů, které chtěla uskutečnit ve vlasti. Diskutovala je s Učitelem, neboť toto byly jejich sdílené plány. Doznívání tohoto slyšíme v jejích listech. Když se u jejích amerických spolupracovníků objevila myšlenka založit Fond Nikolaje Konstantinoviče Rericha, Elena Ivanovna taktně, ale důsledně napsala: „Rerichův Fond, pochopitelně získá základ a rozvití ve své zemi. Je správné, že Dudley(3) už přemýšlel o takové instituci, avšak jeho rozvoj potřebuje probíhat v úplně jiných podmínkách (okolnostech)“.
(1) Louis L.Horch – Prezident Muzea N.K.Rericha v New Yorku, získal majetek i umělecká díla Muzea soudní cestou paděláním dokumentů, obviňující Rerichovce z „ničivé politiky“ hlavně ve finančním smyslu.
(2) Dohoda (Pakt) Rericha – Dohoda uzavřená 15.4.1935 mezi Spojenými státy americkými a ostatními americkými státy o ochraně a neutralitě uměleckých, vědeckých, vzdělávacích, kulturních institucí a historických monumentů v době míru a války.
(3) Dudley Fosdick – hudebník, viceprezident Společnosti Agni Jógy, předseda rady Paktu Rericha v New Yorku.
„Vy víte“, – psala dva roky dříve, – „nakolik si V(velký) Vl(adyka) cenil obrazy N.K. (N.K.Rericha – Ľ.Š.), “ … „ jak ho nazýval nejlepším současným malířem, jak hodlal rozšířit jeho umění po celém světě, nasytit duše, jdoucí a toužící po Kráse. A jistě, V(velký) Vl(adyka) má Plán, jak shromáždit obrazy, jak vybudovat Památník takovému výjimečnému Umělci, Mysliteli a představiteli velkého člověčenství v epoše největší nelidskosti“.
Naděje Eleny Ivanovny a Učitele se částečně splnily ve „své zemi“. V roce 1989, z iniciativy Svjatoslava Nikolajeviče Rericha, mladšího syna Eleny Ivanovny a Nikolaje Konstantinoviče, byl založen v Moskvě Sovětský Fond Rerichovců, nato v roce 1997 bylo otevřeno Muzeum N.K. Rericha a v jubilejním roce 1999 byl před Muzeem umístěn bronzový památník Nikolajovi Konstantinovičovi a Elene Ivanovně, velké ruské ženě, pozvednuvší se na vysoký stupeň Kosmické evoluce a stanouce se v platnosti tohoto spolupracovníkem Kosmických Hierarchů v jejich vesmírné tvorbě. To ona, procházející namáhavou cestu Přetvoření, mohla cítit každou novou energii, přicházející z vesmíru. Přiváděla je v soulad s evolučním procesem a dávala tomuto procesu na Planetě svůj energetický impuls. Nacházela se v energo-informačním spolupůsobení s Bratrstvem, Kosmickými Hierarchami, jinými světy a nakonec, s Kosmickým Magnetem. Její pozemské tělo, změněné a zjemněné Experimentem už nemohlo existovat tak, jak existují ostatní pozemská těla. Stalo se tělem šestého energetického druhu a potřebovalo nové podmínky, avšak starý svět, dožívající své poslední kosmické okamžiky, jí je nemohl poskytnout. V boleních a strádáních vytyčovala lidem pozemskou pouť k výšinám Kosmické evoluce. Tito lidé však neměli tušení, že bez ní Země nedokončí přechod na nový závit evoluce a lidstvo nezíská nezbytnou energii k dalšímu postupu.
Pozemské zármutky ji neobcházely. Ztratila muže, hluboce milovaného a ctěného. Nikolaj Konstantinovič Rerich, velký umělec, myslitel a vědec a její věrný spolupoutník, odešel v prosinci roku 1947. „Světlí duchové“, – „napsala v jednom z listů, – „odcházejí před nastoupením tmy a Jejich Zevnějšky zůstávají ojedinělými pochodněmi v temnotě útrap“. A pak ještě za dva měsíce: „Vskutku, kdo se bude moci natolik zasvětit takovému neustálému předávání se vznešenosti a kráse těch vrcholků, které ztělesňují a ochraňují největší Tajemství a Naději Světa – Posvátnou Šambalu“.
Ještě dlouho po jeho odchodu zemský lítý smutek svíral její kosmické srdce. Spolu se synem Jurijem Nikolajevičem opustila himálajskou dolinu Kulu v naději, že se vrátí do vlasti a ještě bude pracovat pro blaho „Nejlepší Země“, jak ona nazývala Rusko. Přijeli do Bombaje a tam čekali na parník z vlasti. Ale parník vůbec nepřicházel a když se objevil zpoza mlhy bombajského přístavu, zjistilo se, že jim nic radostného nepřivezl. Vlast svou Velkou dceru odmítla, neudělením víza.
Už se nevrátili do Kulu a usadili se ve východních Himalájích, v nevelkém lázeňském městečku Kalimpong. Odtud pokračovala v psaní dopisů do Ameriky, tam také poslouchala a zapisovala Sdílení Učitele a nato završila to, co jí bylo souzeno Kosmickou evolucí.
Ale léta dávali o sobě vědět a chvílí se jí zmocňovala nelidská únava.
„Je mi 70 let a prošla jsem Ohnivou Jógu… Jak nadpozemsky těžko je přijímat ve fyzickém těle, uprostřed všedních podmínek, ohnivé energie. Ohnivá transmutace zjemnila můj organismus, pronikavě pociťuji veškerou disharmonii a všechny proudy prostranství, je mi nesnadno uprostřed lidí a dnes je monzun a dusno, s ním spojená, jsem velmi unavená. Srdce často dává „mrtvé body“ a je nutné běžet ke strofantinu, mému zachránci. Kromě toho i času mám málo, protože mnoho hodin se utrácí na sdílení prací a jejich přepisování. Můj zrak také zeslábl a těžko se mi přepisují poznámky, zapsané často bledou tužkou. Všechny tyto záznamy potřebují přivést do pořádku a příliv nových nepřestává“.
Nyní vážila každou minutu a zvolila si projít se jen večer. Scházela po dřevěném schodišti ze své manzardy a vystupovala v přízemí, zkrášlené květinovými záhony. V „Kruketu“, kde žila spolu se synem, bylo vždy mnoho květin. Večer, květiny voněly silně a s bázní. Scházela po svahu ke borové aleji, odkud byla vidět záda Kančenčongy. Večerní sněhy Posvátné hory svítily růžově a tajuplně.
Potom opět vystoupila k sobě, okno v jejím pokoji planulo žlutě a měkce. „Kosmický stupeň se blíží, a je třeba zvítat se s ním statečně“, – zapisovala ona.
Ve sbírce, předložené čtenáři, je jen nevelká část materiálů, ponechaných Velkou Kosmickou Soucností s jedním cílem – ať bude naše cesta, byť jen nepříliš, snazší než její Cesta. A ať statečnost (udatnost) na ní, nás neopouští.
Elena Ivanovna opustila tento svět v roce 1955, V jednom ze svých posledních dopisů psala: „Nemluvím o Učení Nového Věku, protože je málo těch, kteří dorostli v poznání, že učení Živé Etiky je i Nové Zvěstování. Ale i tohle přijde. Nastane čas, kdy se toto učení stane světovým a položí základy vzdělání a vzniku nového lidstva, jehož zrození urychlí sen člověka o odstranění smrtelných onemocnění, dosažení dlouhověkosti a objevení se člověka v novém, zjemněném těle“.
Pokud bychom shromáždili všechny její prorocké sny a vidění, získali bychom velkolepý obraz, jistě Apokalyptický.
